Jak sladíme Boží svrchovanost a lidskou svobodnou vůli?

O Boží svrchovanosti bylo napsáno nespočet slov. A pravděpodobně to samé bylo napsáno o svobodné vůli člověka. Zdá se, že většina souhlasí s tím, že Bůh je svrchovaný, alespoň do určité míry. A zdá se, že většina souhlasí s tím, že lidské bytosti mají nebo alespoň vypadají, že mají nějakou formu svobodné vůle. Ale hodně se debatuje o rozsahu svrchovanosti a svobodné vůle, stejně jako o kompatibilitě těchto dvou.

Tento článek se pokusí formulovat Boží svrchovanost a lidskou svobodnou vůli způsobem, který je jak věrný Písmu, tak ve vzájemné harmonii.

Co je suverenita?
Slovník definuje svrchovanost jako „nejvyšší moc nebo autoritu“. Král, který vládne národu, by byl považován za vládce tohoto národa, který není odpovědný žádné jiné osobě. I když dnes v několika zemích vládnou panovníci, bylo to ve starověku běžné.

Vládce je v konečném důsledku odpovědný za definování a prosazování zákonů upravujících život v jejich konkrétním národě. Zákony lze provádět na nižších úrovních vlády, ale zákon uložený vládcem je nejvyšší a převažuje nad všemi ostatními. Ve většině případů bude pravděpodobně také přeneseno vymáhání práva a tresty. Ale autorita pro takovou popravu spočívá na panovníkovi.

Písmo opakovaně označuje Boha za svrchovaného. Zejména ho najdete v Ezechielovi, kde je 210krát označen za „Svrchovaného Pána“. I když Písmo někdy představuje nebeskou radu, její stvoření řídí pouze Bůh.

V knihách od Exodu po Deuteronomium najdeme zákoník, který dal Bůh Izraeli prostřednictvím Mojžíše. Boží morální zákon je ale také zapsán do srdcí všech lidí (Římanům 2: 14-15). Deuteronomium spolu se všemi proroky objasňuje, že Bůh nás nese zodpovědnost za dodržování jeho zákona. Stejně tak existují důsledky, pokud se nebudeme řídit jeho zjevením. Přestože Bůh přenesl určité odpovědnosti na lidskou vládu (Římanům 13: 1–7), stále je nakonec svrchovaný.

Vyžaduje svrchovanost absolutní kontrolu?
Jedna otázka, která rozděluje ty, kteří se jinak drží Boží svrchovanosti, se týká míry kontroly, kterou vyžaduje. Je možné, že Bůh je svrchovaný, pokud jsou lidé schopni jednat v rozporu s jeho vůlí?

Na jedné straně jsou ti, kteří by tuto možnost popírali. Řekli by, že Boží svrchovanost je poněkud snížena, pokud nemá úplnou kontrolu nad vším, co se děje. Všechno se musí stát tak, jak plánoval.

Na druhé straně jsou to ti, kteří by pochopili, že Bůh ve své svrchovanosti poskytl lidstvu určitou autonomii. Tato „svobodná vůle“ umožňuje lidstvu jednat způsobem, který je v rozporu s tím, jak by Bůh mohl chtít, aby jednali. Není to tak, že by Bůh nebyl schopen je zastavit. Spíše nám dal svolení jednat jako my. I kdybychom však mohli jednat v rozporu s Boží vůlí, jeho záměr ve stvoření bude splněn. Není nic, co bychom mohli udělat, abychom zabránili jeho účelu.

Který pohled je správný? V celé Bibli najdeme lidi, kteří jednali v rozporu s pokyny, které jim dal Bůh. Bible dokonce jde tak daleko, že tvrdí, že kromě Ježíše není nikdo, kdo je dobrý, kdo dělá, co Bůh chce (Římanům 3: 10–20). Bible popisuje svět, který se vzbouřil proti jejich stvořiteli. To se zdá být na rozdíl od Boha, který má úplnou kontrolu nad vším, co se stane. Pokud tak neučiní ti, kdo se proti němu vzbouří, protože je to pro ně Boží vůle.

Zvažte svrchovanost, která je nám nejznámější: svrchovanost pozemského krále. Tento vládce je odpovědný za stanovení a prosazování pravidel království. Skutečnost, že lidé někdy porušují její svrchovaně stanovená pravidla, ji o nic méně svrchovanou nečiní. Ani jeho subjekty nemohou beztrestně porušovat tato pravidla. Existují důsledky, pokud člověk jedná způsobem, který je v rozporu s přáním vládce.

Tři pohledy na lidskou svobodnou vůli
Svobodná vůle znamená schopnost rozhodovat se v rámci určitých omezení. Například si mohu vybrat z omezeného počtu možností, co budu mít k večeři. A můžu si vybrat, zda budu dodržovat rychlostní limit. Nemohu se však rozhodnout jednat v rozporu s fyzikálními zákony přírody. Nemám na výběr, jestli mě gravitace strhne k zemi, když vyskočím z okna. Nemohu si také vybrat klíčit křídla a létat.

Skupina lidí popře, že bychom skutečně měli svobodnou vůli. Ta svobodná vůle je jen iluze. Tato pozice je determinismus, že každý okamžik mé historie je řízen zákony, které řídí vesmír, moji genetiku a mé prostředí. Božský determinismus by identifikoval Boha jako toho, kdo určuje každou mou volbu a jednání.

Druhý názor tvrdí, že svobodná vůle v jistém smyslu existuje. Tento názor tvrdí, že Bůh za okolností mého života pracuje tak, aby zajistil, že budu moci svobodně činit rozhodnutí, která od mě Bůh chce. Tento pohled je často označován jako kompatibilibilismus, protože je kompatibilní s přísným pohledem na suverenitu. Přesto se ve skutečnosti zdá, že se trochu liší od božského determinismu, protože lidé si nakonec vždy vyberou, co od nich Bůh chce.

Třetí úhel pohledu se obecně nazývá libertariánská svobodná vůle. Tato pozice je někdy definována jako schopnost vybrat si něco jiného, ​​než co jste nakonec udělali. Tento názor je často kritizován jako neslučitelný s Boží svrchovaností, protože umožňuje člověku jednat v rozporu s Boží vůlí.

Jak již bylo uvedeno výše, Písmo však jasně ukazuje, že lidé jsou hříšníci, kteří jednají v rozporu s Boží zjevenou vůlí. Je těžké číst Starý zákon, aniž byste jej opakovaně viděli. Alespoň z Písma vyplývá, že lidé mají svobodnou vůli svobodného druhu.

Dva pohledy na suverenitu a svobodnou vůli
Existují dva způsoby, jak lze smířit Boží svrchovanost a lidskou svobodnou vůli. První tvrdí, že Bůh má úplnou kontrolu. Že se kromě jeho směru nic neděje. Z tohoto pohledu je svobodná vůle iluze nebo to, co je označeno jako kompatibilibilistická svobodná vůle - svobodná vůle, ve které svobodně činíme rozhodnutí, která pro nás učinil Bůh.

Druhým způsobem, jak se smířit, je vidět Boží svrchovanost zahrnutím tolerantního prvku. V Boží svrchovanosti nám umožňuje svobodně se rozhodovat (alespoň v určitých mezích). Tento pohled na suverenitu je slučitelný se svobodnou vůlí liberálů.

Který z těchto dvou je tedy správný? Zdá se mi, že hlavním spiknutím Bible je vzpoura lidstva proti Bohu a jeho práce, která nám má přinést vykoupení. Nikde není Bůh zobrazen jako méně než svrchovaný.

Ale po celém světě je lidstvo zobrazováno jako odporující zjevené Boží vůli. Znovu a znovu jsme povoláni jednat určitým způsobem. Obecně jsme se rozhodli jít vlastní cestou. Je pro mě obtížné sladit biblický obraz lidstva s jakoukoli formou božského determinismu. Zdálo by se, že by to činilo Boha nakonec odpovědným za naši neposlušnost vůči jeho zjevené vůli. Vyžadovalo by to tajnou Boží vůli, která je v rozporu s jeho zjevenou vůlí.

Sladění svrchovanosti a svobodné vůle
Není možné, abychom plně pochopili svrchovanost nekonečného Boha. Je příliš vysoko nad námi na něco jako úplné porozumění. Přesto jsme stvořeni k jeho obrazu a neseme jeho podobu. Když se tedy snažíme porozumět Boží lásce, dobrotě, spravedlnosti, milosrdenství a svrchovanosti, mělo by být naše lidské chápání těchto pojmů spolehlivým, i když omezeným vodítkem.

I když je lidská svrchovanost omezenější než Boží svrchovanost, domnívám se, že můžeme použít jedno k pochopení druhého. Jinými slovy, to, co víme o lidské svrchovanosti, je nejlepším vodítkem pro porozumění Boží svrchovanosti.

Pamatujte, že lidský vládce je zodpovědný za vytváření a prosazování pravidel, kterými se řídí jeho království. To platí stejně o Bohu. V Božím stvoření vytváří pravidla. A vynucuje a soudí jakékoli porušení těchto zákonů.

Pod lidským vládcem mohou subjekty svobodně dodržovat nebo neuposlechnout pravidla uložená vládcem. Nedodržování zákonů však stojí za cenu. S lidským vládcem je možné, že můžete porušit zákon, aniž byste se nechali chytit, a zaplatit pokutu. To by však nebyla pravda u vládce, který je vševědoucí a spravedlivý. Jakékoli porušení by bylo známo a potrestáno.

Skutečnost, že subjekty mohou svobodně porušovat královské zákony, nesnižuje jeho suverenitu. Stejně tak skutečnost, že jako lidé můžeme svobodně porušovat Boží zákony, nesnižuje jeho svrchovanost. S konečným lidským vládcem mohla moje neposlušnost vykolejit některé z plánů vládce. To by však neplatilo pro vševědoucího a všemocného vládce. Znal moji neposlušnost dříve, než k ní došlo, a plánoval by kolem ní, aby mohl navzdory mně splnit svůj účel.

A zdá se, že to je vzor popsaný v písmech. Bůh je svrchovaný a je zdrojem našeho morálního kodexu. A my jako jeho poddaní následujeme nebo neposloucháme. Za poslušnost je odměna. Za neposlušnost existuje trest. Ale jeho ochota dovolit nám neposlouchat nesnižuje jeho suverenitu.

I když existují jednotlivé pasáže, které se zdají podporovat deterministický přístup ke svobodné vůli, Písmo jako celek učí, že zatímco Bůh je svrchovaný, lidé mají svobodnou vůli, která nám umožňuje zvolit si jednání v rozporu s vůlí Bůh za nás.