Jak svatý Jeroným čelil svému nadměrnému hněvu

O svatém Jeronýmovi bylo známo, že bičuje lidi a plivá naštvané komentáře, ale zachránilo ho to jeho pokání.
Hněv je pocit a sám o sobě není hříšný. Je také možné, že nás hněv podnítí, abychom udělali něco hrdinského a postavili se za ty, kteří jsou pronásledováni.
Je však mnohem snazší nechat nás pohltit hněv, a proto naše slova již neodráží naši křesťanskou víru.

Svatý Jeroným to věděl až příliš dobře, protože byl známý svým přehnaným hněvem. Nebyl pyšný na svůj hněv a často litoval svých slov ihned po jejich vyslovení.

Činy lidí by ho mohly snadno vyvolat a jeho diskuse s jinými vědci nebyly hezké.

Proč tedy byl svatý Jeroným vysvěcen za svatého, když byl tak rozzlobeným člověkem, široce známým svými urážlivými slovy?

Papež Sixtus V prošel před obrazem svatého Jeronýma, který držel skálu, a poznamenal: „Máte pravdu, když ten kámen nosíte, protože bez něj by vás církev nikdy nevypověděla.“

Sixtus měl na mysli praxi sv. Jeronýma, kdy se bil kamenem, kdykoli byl v pokušení, nebo jako náhradu za své hříchy. Věděl, že není dokonalý, a postil se, modlil se a volal k Bohu často o milost.

Zjistil jsem, že je upuštěno k moci tohoto nepřítele, vrhl jsem se v duchu k nohám Ježíše, koupal je svými slzami a zkroutil jsem své tělo půstem na několik týdnů. Nestydím se odhalit svá pokušení, ale bolí mě, že už nejsem tím, kým jsem byl. Často jsem kombinoval celé noci s dny, plakal, vzdychal a bil se do hrudi, dokud se nevrátil požadovaný klid. Bál jsem se samotné buňky, kde jsem žil, protože byla svědkem špatných návrhů mého nepřítele: a protože jsem byl naštvaný a přísně vyzbrojený sám proti sobě, šel jsem sám do nejtajnějších částí pouště a hlubokého údolí nebo strmé skály, to bylo místo své modlitby, tam jsem hodil tento mizerný pytel svého těla.

Kromě těchto fyzických utrpení, které si způsobil, se také věnoval studiu hebrejštiny, aby potlačil mnoho pokušení, která by ho napadla.

Když moje duše hořela špatnými myšlenkami, abych se podmanil svému tělu, stal jsem se učencem mnicha, který byl Žid, abych se od něj naučil hebrejskou abecedu.

Svatý Jeroným by po zbytek svého života bojoval s hněvem, ale kdykoli padl, volal k Bohu a dělal co mohl, aby zlepšil své slovo.

Můžeme se poučit z příkladu svatého Jeronýma a zkoumat náš život, zvláště pokud jsme náchylní k hněvu. Litujeme toho hněvu, který bolí ostatní? Nebo jsme hrdí, neochotní připustit, že jsme udělali chybu?

To, co nás odděluje od svatých, nejsou naše chyby, ale naše schopnost prosit Boha a ostatní o odpuštění. Pokud to uděláme, máme se Svatými mnohem více společného, ​​než bychom čekali