Komentář liturgie ze dne 2. února 2021 od Don Luigi Maria Epicoco

Svátek představení Ježíše v chrámu doprovází pasáž z evangelia, která vypráví příběh. Čekání na Simeone nám neříká jen příběh tohoto muže, ale také nám říká strukturu, která je základem každého muže a každé ženy. Je to čekárna.

Často se definujeme ve vztahu k našim očekáváním. Jsme naše očekávání. A aniž by si to uvědomovali, skutečnou podstatou všech našich očekávání je vždy Kristus. Je skutečným naplněním toho, co nosíme ve svých srdcích.

Věc, o kterou bychom se snad měli všichni snažit, je hledat Krista oživením našich očekávání. Není snadné se s Kristem setkat, pokud nemáte očekávání. Život, který nemá žádná očekávání, je vždy nemocný, život plný váhy a pocitu smrti. Hledání Krista se shoduje se silným vědomím znovuzrození velkého očekávání v našich srdcích. Ale nikdy jako v dnešním evangeliu nebylo téma Světla tak dobře vyjádřeno:

„Světlo k osvětlení národů a slávy vašeho lidu Izraele“.

Světlo, které rozptyluje temnotu. Světlo, které odhaluje obsah temnoty. Světlo, které vykoupí temnotu z diktatury zmatku a strachu. A to vše je shrnuto u dítěte. Ježíš má v našem životě specifický úkol. Má za úkol rozsvěcovat světla tam, kde je jen tma. Protože pouze tehdy, když pojmenujeme svá zla, naše hříchy, věci, které nás děsí, věci, nad kterými kulháme, pouze tehdy je nám umožněno je vymýtit z našeho života.

Dnes je svátek „světla“. Dnes musíme mít odvahu zastavit se a pojmenovat jménem vše, co je „proti“ naší radosti, vše, co nám nedovoluje létat vysoko: špatné vztahy, pokřivené zvyky, usazené obavy, strukturovaná nejistota, nevyznané potřeby. Dnes se tohoto světla nesmíme bát, protože až po tomto zdravém „vypovězení“ může v našem životě začít „novost“, kterou teologie nazývá spásou.