Co dělá náš strážný anděl po naší smrti?

Katechismus katolické církve, odkazující na anděly, učí číslo 336, že „od svého počátku až do hodiny smrti je lidský život obklopen jejich ochranou a přímluvou“.

Z toho je zřejmé, že člověk požívá ochrany svého strážného anděla i v době jeho smrti. Společenstvo, které andělé nabízejí, se netýká pouze tohoto pozemského života, protože jejich působení je v jiném životě prodlouženo.

Abychom pochopili vztah, který spojuje anděly s lidmi v době jejich přechodu do jiného života, je nutné pochopit, že andělé byli „posláni, aby sloužili těm, kteří musí zdědit spasení“ (Žd 1). Bazil Veliký učí, že nikdo nepopře, že „Každý věřící má anděla jako svého ochránce a pastýře, aby ho vedl k životu“ (srov. CCC, 14).

To znamená, že strážní andělé mají jako své hlavní poslání spasení člověka, že člověk vstupuje do života jednoty s Bohem, a v tomto poslání je nalezena pomoc, kterou duším poskytují, když se prezentují před Bohem.

Církevní otcové si připomínají tuto zvláštní misi tím, že říkají, že strážní andělé pomáhají duši v okamžiku smrti a brání ji před posledními útoky démonů.

Louis Gonzaga (1568-1591) učí, že když duše opouští tělo, je doprovázena a utěšována svým strážným andělem, aby se sebevědomě představil před Božím tribunálem. Anděl podle svatého představuje zásluhy Krista, aby na nich byla duše založena v době svého zvláštního soudu, a jakmile je rozsudek vynesen Božským soudcem, je-li duše poslána do očistce, často přijímá návštěvu svého strážného anděla, který ji utěšuje a konzoluje ji tím, že jí přináší modlitby, které jsou za ní recitovány, a zajišťuje její budoucí propuštění.

Tímto způsobem se rozumí, že pomoc a poslání strážných andělů nekončí smrtí těch, kteří byli jejich chráněnci. Tato mise pokračuje, dokud nepřináší duši do spojení s Bohem.

Musíme však vzít v úvahu skutečnost, že po smrti nás čeká zvláštní soud, ve kterém si duše před Bohem může vybrat mezi otevřením se Boží lásce nebo definitivním odmítnutím jeho lásky a odpuštění, čímž se navždy vzdá radostného společenství s ním (srov. Jan Pavel II., obecná obec ze dne 4. srpna 1999).

Pokud se duše rozhodne vstoupit do společenství s Bohem, připojí se ke svému andělovi a chválí Jednoho a Trojjediného Boha za celou věčnost.

Může se však stát, že se duše ocitne „ve stavu otevřenosti vůči Bohu, ale nedokonalým způsobem“, a pak „cesta k plné blaženosti vyžaduje očištění, které víra církve ilustruje doktrínou“ Purgatory '“(John Paul II, obecná obec ze dne 4. srpna 1999).

V tomto případě anděl, který je svatý a čistý a žije v přítomnosti Boha, nepotřebuje a nemůže se ani podílet na tomto očištění duše svého chráněného. To, co dělá, je přimlouvat se za svého chráněnce před Božím trůnem a hledat pomoc od lidí na zemi, aby do jeho chrámu přivedli modlitby.

Duše, které se rozhodnou definitivně odmítnout Boží lásku a odpuštění, a vzdát se tak navždy radostného společenství s ním, se také vzdají, aby si užily přátelství se svým strážným andělem. V této hrozné události anděl chválí božskou spravedlnost a svatost.

Ve všech třech možných scénářích (Nebe, Očista nebo Peklo) bude anděl vždy těšit Boží soud, protože se dokonale a naprosto spojuje s Boží vůlí.

V těchto dnech si vzpomínáme, že se můžeme sjednotit s anděly našich drahých odešlých, aby mohli přinést naše modlitby a prosby před Bohem a projevit Boží milosrdenství.