Kristus autor vzkříšení a života

Apoštol Pavel, který vzpomíná na štěstí znovuzískané spásy, říká: Pokud jde o Adamovu smrt, vstoupil na tento svět, a proto se Kristu spasení dostává světu (srov. Ř 5). A znovu: Prvním člověkem odebraným ze Země je Země; druhý muž pochází z nebe, a proto je nebeský (12 Kor 1:15). Znovu říká: „Když jsme přinesli obraz pozemského člověka“, to znamená, starého muže v hříchu, „také neseme obraz nebeského člověka“ (47 Kor 1:15), to znamená, že máme spasení člověk převzal, vykoupil, obnovil a očistil se v Kristu. Podle stejného apoštola Kristus přichází na první místo, protože je autorem svého vzkříšení a života. Pak přijdou ti, kteří patří Kristu, tedy ti, kteří žijí následováním příkladu jeho svatosti. Mají jistotu založenou na jeho zmrtvýchvstání a budou mít s sebou slávu nebeského zaslíbení, jak sám Pán říká v evangeliu: Ten, kdo mě následuje, nezhyne, ale přejde ze smrti do života (srov. Jan 49:5).
Spasitelova vášeň je tedy životem a spasením člověka. Z tohoto důvodu pro nás chtěl zemřít, takže my, věřící v něj, budeme žít věčně. Časem se chtěl stát tím, čím jsme, takže s příslibem jeho věčnosti naplněného v nás, budeme s ním navždy žít.
To je, říkám, milost nebeských tajemství, to je dar Velikonoc, to je svátek roku, který si nejvíce přejeme, to jsou začátky životodárných realit.
Pro toto tajemství, děti narozené při životním mytí svaté církve, znovuzrozené v jednoduchosti dětí, vytrhnou koktání jejich neviny. Na základě Velikonoc pokračují křesťanští a svatí rodiče skrze víru nový a nespočetný sestup.
Na Velikonoce kvete strom víry, křestní písmo se stává plodným, noc svítí novým světlem, dar nebes sestupuje a svátost dává nebeskou výživu.
Na Velikonoce církev přijímá všechny muže do jejího ňadra a činí z nich jeden lid a jednu rodinu.
Uctívači jedné božské podstaty a všemohoucnosti a jména tří osob zpívají žalm každoroční hostiny s Prorokem: „Toto je den, který učinil Pán: radujme se a radujeme se z ní“ (Ž 117, 24). Který den? Zajímalo by mě. Co dalo životu začátek, začátek ve světle. Tento den je architektem nádhery, tedy samotného Pána Ježíše Krista. Řekl o sobě: Já jsem ten den: kdokoli během dne chodí, nenapadá se (srov. Jan 8), to znamená: Kdo sleduje Krista ve všem, následuje ve svých stopách, dosáhne prahu věčného světla. To je to, co se ptal na Otce, když byl stále tady s tělem: Otče, chci to tam, kde jsem také ti, kdo ve mě věřili: tak, že jak jste ve mně a já ve vás, tak oni také zůstávají v nás (srov. 12 Jn, 17 čtverečních.).