Slávame také v kříži Páně

Vášeň našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista je jistým příslibem slávy a zároveň učením trpělivosti.
Co by neměla srdce věřících očekávat od Boží milosti! Ve skutečnosti jedinému zplozenému Synu Božímu, věčnému s Otcem, který se zdál příliš malý na to, aby se narodil jako muž člověka, chtěl jít tak daleko, že zemře jako člověk, a to přesně rukou těch mužů, které sám stvořil.
To, co nám slíbil Pán do budoucna, je skvělé, ale to, co oslavujeme, je mnohem větší, když si pamatujeme, co již bylo pro nás provedeno. Kde byli lidé a co to bylo, když Kristus zemřel za hříšníky? Jak lze pochybovat o tom, že obětuje svůj život svým věřícím, když za ně neváhal dát svou smrt? Proč je pro lidi těžké uvěřit, že jednoho dne budou žít s Bohem, když už došlo k mnohem neuvěřitelnějšímu faktu, o Bohu, který zemřel za lidi?
Kdo je ve skutečnosti Kristus? Je to on, o kom se říká: „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh“? (Jan 1, 1). Toto Boží slovo „se stalo tělem a přebývalo mezi námi“ (Jan 1, 14). Neměl v sobě nic, co by pro nás mohl zemřít, kdyby nám nevzal smrtelné maso. Tímto způsobem mohl nesmrtelný zemřít, protože chtěl dát svůj život smrtelníkům. Ve svém životě sdílel ty, jejichž smrt sdílel. Ve skutečnosti jsme neměli nic vlastního, z čehož bychom měli život, stejně jako on neměl nic, z čeho bychom dostali smrt. Odtud tedy úžasná výměna: učinil naši smrt svou a svůj život naším. Proto ne hanba, ale bezmezná důvěra a nesmírná hrdost na Kristovu smrt.
Vzal na sebe smrt, kterou v nás našel, a zajistil tak život, který z nás nemůže pocházet. Co jsme si my hříšníci za hřích zasloužili, ten, kdo byl bezhříšný, za to zaplatil. A pak nám teď nedá to, co si za spravedlnost zasloužíme, kdo je architektem ospravedlnění? Jak nedá odměnu svatým, zosobnil věrnost, kteří bez pocitu viny vydrželi bolest zlých?
Přiznejme tedy, bratři, beze strachu, skutečně hlásáme, že Kristus byl za nás ukřižován. Řekněme to, ne se strachem, ale s radostí, ne s červenáním, ale s pýchou.
Apoštol Pavel to dobře pochopil a nechal to počítat jako titul slávy. Mohl oslavovat největší a nejvíce fascinující skutky Krista. Mohl se chlubit vzpomínkou na vznešené výsady Krista, představovat jej jako stvořitele světa jako Boha s Otcem a jako pána světa jako člověka podobného nám. Neřekl však nic jiného než toto: „Co se mě týče, nechť není jiná chlouba než na kříži našeho Pána Ježíše Krista“ (Gal 6).