Zázračný krucifix, který zastavil mor: pojďme se nyní modlit

Římský staniční kostel ve středu po Passion Sunday je titulus Marcelli, současný San Marcello al Corso. Založeno, podle Liber Pontificalis, svatým papežem a mučedníkem Marcellem (308-310) - jehož tělo teď spočívá - v tom, co bylo kdysi domovem oddané matrony Luciny, je jedním z nejstarších církví v Římě a jako všechny historické kostely Věčného města, pokladnice historie, oddanost a umělecké poklady.

Mezi těmito poklady určitě vyniká krucifix ze čtrnáctého století, od sienské školy, velmi drahý oddanosti Římanů, od lidí až po vysoké pontifikáty, pro jeho „zázračnost“.

Počátky této oddanosti se nacházejí v šestnáctém století. Především v noci mezi 22. a 23. květnem 1519, kdy oheň zničil chrám San Marcello. Oheň pohltil téměř všechno, ale mezi kouřící zříceninou, nezraněnou as lampou rozsvícenou na noze, vyčníval krucifix vysokého oltáře. Skutečnost byla považována za zázračnou tím, že lidé spěchali a vyvolali jistou emoce, pro kterou se posvátná podobizna postupně stala předmětem stále větší oddanosti, kterou živili Služebníci Marie (kteří pak jako nyní slouží církvi), jejíž zvláštností je právě hluboká meditace o tajemství Ježíšova utrpení a soucitu Marie. Ti nejoddanější se tak začali scházet každý pátek na počest sv.

Ale v roce 1522 měli Římané, kteří byli pohlceni Velkým morem, příležitost zažít, jak zázračně byl ten Crucifix. Šestnáct dní, od 4. do 20. srpna, prošla Effigy ulicemi Říma, aby konečně dosáhla baziliky San Pietro. Jak Crucifix postupoval, mor se zmenšil. Jako by krucifix, který vykonával zázrak prostřednictvím svého dřevěného zastoupení, chtěl rozptýlit obavy městských úřadů, které se pokusily zabránit průvodu přesně ze strachu, že by se díky šíření věřících mohla nemoc šířit více.