Děsí vás zpověď? Proto nemusíte

Neexistuje hřích, který by Pán nemohl odpustit; zpověď je místem Pánova milosrdenství, které nás podněcuje k tomu, abychom konali dobro.
Svátost zpovědi je pro každého obtížná, a když najdeme sílu dát své srdce Otci, cítíme se jiní, vzkříšení. Bez této zkušenosti v křesťanském životě se člověk neobejde
protože odpuštění spáchaných hříchů není něco, co by si člověk mohl dát sám. Nikdo nemůže říci: „Odpouštím své hříchy“.

Odpuštění je dar, je to dar Ducha svatého, který nás naplňuje milostí, která neustále plyne z otevřeného srdce ukřižovaného Krista. Zážitek míru a osobního smíření, který však právě proto, že se prožívá v církvi, předpokládá sociální a společenskou hodnotu. Hříchy každého z nás jsou také proti bratrům, proti církvi. Každá akce dobra, kterou konáme, generuje dobro, stejně jako každá akce zla živí zlo. Z tohoto důvodu je zásadní žádat o odpuštění také od bratrů, nejen jednotlivě.

Při zpovědi entita odpuštění v nás vytváří záblesk míru, který se vztahuje i na naše bratry, na církev, na svět, na lidi, kterým se snad nikdy nebudeme moci omluvit. Problém přístupu ke zpovědi je často způsoben potřebou uchýlit se k náboženskému rozjímání o jiném muži. Člověk se ve skutečnosti ptá, proč se nemůže přímo přiznat k Bohu. Určitě by to bylo jednodušší.

Přesto v tomto osobním setkání s knězem církve je vyjádřena Ježíšova touha setkat se s každým osobně. Naslouchání Ježíši, který nás zbavuje našich chyb, vyzařuje uzdravující milost, např
zmírňuje břemeno hříchu. Při zpovědi kněz zastupuje nejen Boha, ale celou komunitu, která naslouchá
pohnul svým pokáním, které se k němu přibližuje, což ho utěšuje a doprovází na cestě obrácení. Někdy je však hanba říkat, že spáchané hříchy jsou velké. Je však také třeba říci, že hanba je dobrá, protože nás pokořuje. Nemusíme se bát
Musíme to vyhrát. Musíme uvolnit prostor pro lásku Pána, který nás hledá, abychom v jeho odpuštění našli sebe i něj.