Radost duše při výstupu z očistce

Duše po tolika bolestech, které prožily láskou, jsou z těla i ze světa, nesmírně oceňují Boha, Nejvyšší dobro, svrchovanou svatost, nejvyšší dobro, a je vítána Bohem s nekonečnou láskou v objetí nevyslovitelné radosti. Duše dobývá nebeský domov, ráj, na celou věčnost.
Žádná lidská mysl si nedokáže představit ani popsat nadšení té požehnané hodiny, ve které duše očištěná odčinění letí z ní do nebe, čistá, jako když ji Bůh stvořil, a šťastná, že se navždy spojí se svým Nejvyšším dobře, v oceánu štěstí a míru.
Pro představu nestačí žádné pozemské srovnání.
Exil, který se po dlouhých letech nepřítomnosti vrací do své vlasti, znovu vidí svou rodnou zemi a drazí obejme nejdražší lidi, kteří znovu získávají svobodu a mír; nemocný, který, zcela obnovený, opravuje pokoje svého domova a obnovuje klid aktivního života, nám nemůže ani dát bledou představu o slavném a slavnostním návratu duše k Bohu ao věčné radosti ze života, která není může ztratit více. Pokusme se o tom získat bledou představu, prosadit se, abychom žili posvátně, přivítat bolesti života v dokonalém spojení s Božskou vůlí a zvýšit naše zásluhy a využít veškerého bohatství, které nám Ježíš dává v církvi.
Stejná intenzita bolestí očistce nás může sotva předpokládat intenzitu radosti duše, která osvobozená vstupuje do ráje, protože každá pozemská radost je měřena bolestí. Dokonce ani necítíte spokojenost sklenice studené vody, pokud nemáte žízeň, sytost chutného jídla, pokud nemáte hlad; radost z klidného odpočinku, pokud nejste unavení.
Duše, která je v neustálém a mučivém očekávání štěstí, s láskou k Bohu, která roste a zesiluje do té míry, že je očištěna, na konci očištění, na láskyplné pozvání Boha, spěchá On, a to je všechno píseň vděčnosti, za stejné bolesti, které utrpěl, více než nemá vděčnost za nemocné uzdravené, za bolesti způsobené chirurgem.