Madona ze tří fontán: tři záměry Marie

Pokud jde o Brunoův život, Madona je výslovná a nepoužívá půl slova. Definuje to: způsob chyby. Všechno se říká. Ti, kteří se mýlí, se musí napravit. Už nejde dál. Bruno to pochopil velmi dobře, aniž by šla do detailů. Maria promluví dál: dotknutá témata jsou spousta .. Trvá asi hodinu a dvacet minut. Nevíme o veškerém obsahu. To, co nás viděla dala najevo, je první, obvyklá, nevyhnutelná žádost krásné dámy: modlitba. A jako první modlitba je nejoblíbenější růženec, který určíte jako „denní“. Takže ne občas, ale každý den. Toto naléhání Marie na modlitbu je jistě působivé.

Vy, spolu-redemptrix, prostředník, také požadujete naši práci jako „spolu-redemptors“ a „mediators“ pro celou církev a pro celý svět. Je jasné, že „potřebuje naše modlitby“, protože jsou předvídány a žádány v Božím plánu. V Tre Fontane, kromě obvyklého záměru, za který se musíme modlit, což je přeměna hříšníků, si ma donna vzpomíná ještě dva. Slyšíme jeho slova: „Modlete se a modlete se za každodenní růženec za obrácení hříšníků, nevěřících a za jednotu křesťanů“. Modlete se za nevěřící. Od té doby upozorňuje na fenomén ateismu, který v té době nebyl tak rozšířený jako dnes. Vždy předvídá časy. Pokud se v minulých letech jednalo o postoj některých, zejména nějaké sociální nebo politické třídy, nyní se zdá, že se stala běžnou, masovou.

Dokonce i mnozí z těch, kdo tvrdí, že věří, ve skutečnosti omezili svou víru na některá tradiční gesta nebo, ještě horší, na pověru. Existuje mnoho lidí, kteří se vyznávají věřícími, ale nikoli praktikujícími. Jako by víra mohla být oddělena od skutků! Rozsáhlá pohoda vedla mnoho lidí k zapomenutí na Boha, k tomu, že už na něj neměl čas a utopil se při neustálém hledání hmotných věcí. Společnost a dokonce i jednotlivci již nehovoří o Bohu a dávají pozor, aby ho nezmínili, pod záminkou, že nechtějí urazit ty z jiného náboženství ... Chceme stavět všechno bez Boha, považováno za jedno, které můžeme rádi udělat ledaže také proto, že to často narušuje svědomí.

A především mládež roste bez víry v něj a bez něj se dostáváme do potíží. Matka nebes naproti tomu chce, aby se všichni obrátili a vrátili k Bohu, a proto žádá každého o pomoc modlitbou. K této starosti společné matky se přidává další, v té době nové, nové: ekumenismus, pokud to můžeme nazvat. Žádá modlitby, aby vytvořily jednotu mezi křesťany. Také ona už nemůže tento trýznit mezi bratry Syna a svými milovanými dětmi. Ani vojáci pod křížem neměli odvahu roztrhnout krásnou Kristovu tuniku na kousky. Tato absurdita musí skončit také proto, že představuje skandál a zmatek pro ty, kteří se chtějí obrátit ke Kristu a nevědí, kdo si vybrat. A k tomu jedna ovce pod jedním pastýřem, na který se Panna zmiňuje.

A paradoxně, dokud toto rozdělení přetrvává, sama se nevědomky stává úrazovým kamenem a důvodem k nedorozumění. Ve skutečnosti existují v cestě křesťanské jednoty obvykle dva hlavní body: Madona a papež. Pouze modlitbou budou tyto potíže překonány a pak ona i papež budou uznáni v misi, kterou jim svěřil sám Ježíš. Dokud tato fragmentace zůstává v těle Kristově, nemůže Boží království přijít, protože to předpokládá jednotu.

Existuje Otec, Bratr, obyčejná matka. Jak tedy lze rozdělit mezi děti? Pravdu nelze roztrhat na kousky, z nichž každá má pouze jednu část. Pravda je jedna a musí být přijata a žít úplně. Její Ježíš zemřel a ona s ním „shromáždila všechny pohřešované děti“. Jak to, že v této disperzi přetrváváš? A do kdy? Dáte nám pochopit, že pouze „síla modlitby“ může opravovat „zbytečný“ Kristův oděv více než diskuse. Protože jednota je plodem obrácení, což dává Pánu možnost překonat všechny předsudky, každou rozprostření a každou tvrdohlavost.

Skutečnost, že se zjevuje protestantovi a ve městě Římě, centru křesťanství a sídle papežství, potvrzuje tuto intenzivní touhu nejsvětější Marie. Musíme se vrátit, abychom jí věřili a modlili se s ní, stejně jako v prvních dnech Církve. Je to jistá záruka, spolehlivá svědkyně pravdy o svém Synu a Církvi. Jak nemůžeš věřit své matce? Pravděpodobně to není ticho, redukce nebo nuance diskurzu o Marii, který napomáhá ekumenismu: jasnost o její osobě a jejím poslání povede k jednotě více než nekonečné a nervózní dialogy, nepřetržitě přerušované a téměř vždy obnovené současně směřovat. A jaký smysl pak může přivítat Krista tím, že odmítne jeho matku? Hostit svého vikáře, na kterém církev spočívá jako na základech?