Smrt není konec

Ve smrti je rozdíl mezi nadějí a strachem nepřekonatelný. Každý z čekajících mrtvých ví, co se s nimi stane v době konečného rozsudku. Vědí, zda jejich tělo bude vzkříšeno k smrti nebo k životu. Kdokoli doufá, doufá určitě. Kdo se bojí, má strach se stejnou jistotou. Všichni vědí, co si v životě svobodně vybrali - ráj nebo peklo - a vědí, že je na čase udělat jinou volbu. Soudce Kristus dává svůj osud a tento osud je zapečetěn.

Ale tady a teď je možné překonat propast mezi nadějí a strachem. Nesmíme se bát konce tohoto pozemského života. Neměli bychom žít ve strachu z toho, co přijde po posledním zavření očí. Bez ohledu na to, jak daleko jsme se dostali k Bohu, bez ohledu na to, jak často jsme se rozhodli proti němu a jeho způsobům, stále máme čas na jinou volbu. Stejně jako marnotratný syn se můžeme vrátit zpět do Otcovy domu a vědět, že nás přijme s otevřenou náručí a přemění náš strach ze smrti v naději na život.

Strach, který mnozí z nás cítí, když čelí smrti, je samozřejmě přirozený. Nejsme stvořeni pro smrt. Jsme stvořeni k životu.

Ježíš nás však osvobodil od strachu ze smrti. Milující poslušnost, kterou obětoval na kříži, odčinil naše hříchy a otevřel dveře do nebe všem, kdo ho následovali. Ale také změnil samotný význam smrti pro ty, kteří s ním mají spojení. „Proměnil kletbu smrti na požehnání“, takže ze smrti se staly dveře, které vedou k věčnému životu s Bohem (CCC 1009).

To znamená, že pro ty, kdo zemřou z milosti Kristovy, smrt není osamělým aktem; Je to „účast na Pánově smrti“ a když zemřeme s Pánem, také vstaňte s Pánem; podílíme se na jeho vzkříšení (CCC 1006).

Tato účast mění všechno. Liturgie církve nám to připomíná. "Pane, pro tvé věrné lidi se život změnil, nekončil", slyšíme kněze během pohřebních mší. "Když tělo našeho pozemského domova leží ve smrti, získáme věčný domov v nebi." Když víme, že smrt není konec, když víme, že smrt je pouze začátek věčné radosti, věčného života a věčného společenství s tím, které milujeme, naděje rozptyluje strach. To nás nutí k smrti. Nutí nás toužit být s Kristem ve světě, kde není utrpení, bolesti nebo ztráty.

Vědomí, že smrt není konec, nás nutí něco jiného. To nás nutí sdílet naši naději s ostatními.

Svět nám říká, jíst, pít a bavit se, neboť zítra zemřeme. Svět vidí smrt jako konec, následovat pouze temnota. Církev nám však říká, abychom milovali, obětovali, sloužili a modlili se, abychom mohli zítra žít. Smrt nevidí jako konec, ale jako začátek, a naléhá na nás, abychom zůstali oba v milosti Kristovy a požádali ho, aby milost udělala.