Dnešní meditace: Co dáme na oplátku Pánu za vše, co nám dává?

Jaký jazyk by mohl dát Božím darům náležitý význam? Jejich počet je ve skutečnosti tak velký, že může uniknout každému seznamu. Jejich velikost je tedy tak velká a tak velká, že jen jeden z nás by nás měl povzbudit, abychom dárci bez konce poděkovali.
Ale je tu laskavost, že i kdybychom chtěli, nemohli bychom v žádném případě projít v tichu. Opravdu by nemohlo být přípustné, aby jakákoli osoba, vybavená zdravou myslí a schopnou reflexe, neřekla nic, i když je daleko pod povinností, o výrazné božské výhodě, na kterou si máme vzpomenout.
Bůh stvořil člověka na svůj obraz a podobu. Poskytl mu inteligenci a rozum na rozdíl od všech ostatních živých bytostí na Zemi. Dalo mu to sílu potěšit úžasnou krásu pozemského ráje. A konečně z něj udělal panovníka všech věcí na světě. Po klamu hada, pádu do hříchu a přes hřích, smrt a soužení neopustil stvoření před jeho osudem. Místo toho jí dal zákon, aby pomáhal, chránil a hlídal anděly, a poslal proroky, aby napravili neřesti a učili ctnosti. S hrozbami potrestání potlačil a odstranil neúnavnost zla. S přísliby stimuloval střídání dobra. Neobčasně u této nebo té osoby předem ukázal konečný osud dobrého nebo špatného života. Nebyl na člověka nezajímavý, i když ve své neposlušnosti pokračoval. Ne, ve své dobrotě nás Pán neopustil, a to ani kvůli hlouposti a drzosti, kterou nám ukázali při pohrdání poctami, které nám nabídl, a šlapáním o své lásce jako dobrodince. Opravdu nás zavolal zpět ze smrti a vrátil se do nového života skrze našeho Pána Ježíše Krista.
V tomto bodě, dokonce způsob, jakým byla tato dávka získána, vzbuzuje ještě větší obdiv: „Ačkoli byl božské povahy, nepovažoval svou rovnost s Bohem za žárlivého pokladu, ale svlékl se za předpokladu stavu služebníka“ (Phil 2, 6-7). Kromě toho vzal naše utrpení a přijal naše bolesti, protože pro nás byl zasažen, protože jsme byli uzdraveni pro jeho rány (srov. Iz 53: 4-5) a stále nás vykoupil z kletby a stal se sám pro svou kletbu (srov. Gal 3:13) a šli se setkat s nesmírně odpornou smrtí, aby nás přivedli zpět do slavného života.
Nespokojil se s tím, že nás vzpomínal od smrti k životu, ale spíše z nás učinil účastníky své vlastní božství a udržuje nás připraveni na věčnou slávu, která převáží nad jakýmkoli lidským hodnocením.
Co tedy můžeme udělat pro Pána pro všechno, co nám dal? (srov. Ž 115, 12). Je tak dobrý, že ani nepožaduje výměnu: místo toho je šťastný, že jsme ho vrátili naší láskou.
Když o tom všem přemýšlím, zůstávám tak vyděšený a omráčený strachem, že kvůli mé lehkosti mysli nebo starosti z ničeho mě oslabí v lásce k Bohu a dokonce se stane příčinou hanby a pohrdání Kristem.