Dnešní meditace: Lidská činnost

Lidská činnost, jak vyplývá z člověka, je tedy nařízena člověku. Ve skutečnosti, když člověk pracuje, nejen mění věci a společnost, ale také zdokonaluje sám sebe. Učí se mnoho věcí, rozvíjí své schopnosti, je veden k tomu, aby vyšel ze sebe a překonal se. Tento vývoj, pokud je dobře pochopen, má hodnotu více než vnější bohatství, které se může akumulovat. Člověk má větší cenu za to, co má, než za to, co má.
Stejně tak všechno, co lidé dělají pro dosažení větší spravedlnosti, širšího bratrství a humánnějšího řádu v sociálních vztazích, má větší hodnotu než technický pokrok. Tito ve skutečnosti mohou, tak říkajíc, poskytnout otázku lidské propagace, ale sami za to nestojí za to, aby ji uskutečnili.
Tady je to, co je normou lidské činnosti. Podle Božího plánu a jeho vůle musí činnost člověka odpovídat skutečnému dobru lidstva a umožnit jednotlivcům, a to jak jednotlivcům, tak i jako členům společenství, kultivovat a realizovat jejich základní povolání.
Zdá se však, že mnoho našich současníků se obává, že pokud dojde ke zpřísnění vazeb mezi lidskou činností a náboženstvím, bude narušena autonomie lidí, společností a věd. Pokud tedy autonomií pozemských realit máme na mysli, že vytvořené věci a společnosti samy mají své vlastní zákony a hodnoty, které člověk musí postupně objevovat, používat a pořádat, pak je to legitimní požadavek, který nejen postulují muži náš čas, ale také odpovídá vůli Stvořitele. Ve skutečnosti je to z jejich samotného stavu jako stvoření, že všechny věci získávají svou vlastní konzistenci, pravdu, dobrotu, své vlastní zákony a svůj řád; a tento člověk musí respektovat a uznávat metodologické potřeby každé jednotlivé vědy nebo umění. Pokud tedy bude metodický výzkum každé disciplíny probíhat skutečně vědeckým způsobem a podle morálních norem, nikdy nebude v reálném kontrastu s vírou, protože profánní realita a realita víry pocházejí od stejného Boha. pokora a vytrvalost pochopit tajemství reality, i když si toho neuvědomuje, je vedena rukou Boha, který jim při zachování všech věcí dělá, co jsou. V této chvíli odsuzujme určité mentální postoje, které někdy mezi křesťany nechybí. Někteří za to, že dostatečně nevnímali legitimní autonomii vědy, vyvolali spory a kontroverze a zvrhli mnoho duchů do bodu, kdy je přesvědčili, že věda a víra jsou proti sobě.
Pokud však výraz „autonomie časových realit“ znamená, že stvořené věci nezávisí na Bohu, může je člověk použít bez odkazu na Stvořitele, pak všichni, kdo věří v Boha, cítí, jak falešné jsou tyto názory. Ve skutečnosti toto stvoření zmizelo bez Stvořitele.