Medjugorje: vizionář říká vizi Nebe a pekla

Janko: Vicka, jednou jsi mi to řekl, a také jsem si to přečetl ve vašem poznámkovém bloku, že v den mrtvých 1981, pro vás vidoucí, Panna Maria ukázala nebe; byli jste tam všichni kromě Ivana. Také jste napsali, že ráj je „neskutečně krásný“, s množstvím mužů a andělů. Když jste se zeptali Panny Marie, proč vám to ukázala, napište, že odpověděla: „Aby vám ukázala, jak krásné to bude pro všechny ty, kteří zůstanou věrní Bohu“. Také jste dodal, že Ivanka viděla její zesnulou matku a jinou ženu, kterou neznala.
Vicka: Dobře. Ale co s tím chcete?
Janko: Nic; Tohle je fajn. Stručně řečeno, je to úvod do našeho aktuálního tématu. Mezitím mě zajímá, jestli jsi někoho tehdy poznal.
Vicka: Ne, ne. Nikdo.
Janko: Dobře, ale jako úvod do našeho rozhovoru bych vám to rád připomněl: o čtyři dny později jste napsal, že během zjevení Madona najednou zmizela a peklo se otevřelo před vámi. Viděli jste to, Jakov a Maria. Napsal jsi to děsivé; vypadalo to jako ohnivé moře; uvnitř bylo mnoho lidí. Všechno zčernalé vypadali jako ďáblové. Říkáte, že uprostřed jste viděli světlovlasou ženu s dlouhými vlasy a rohy a ďábly, kteří na ni zaútočili ze všech stran. Bylo to strašné.
Vicka: Tady to je. Popsal jsem, jak bych mohl; ale nelze to popsat.
Janko: Naše paní, řekla ti, proč ti to ukázala?
Vicka: Ano, ano; samozřejmě! Ukázal nám, aby nám ukázal, jak jsou ti, kteří tam padají.
Janko: Panna Maria s vámi mluvila dobře. Je to něco, na co ty a my často zapomínáme.
Vicka: Ale! Kdo si na tyto věci může vždy myslet? Ale nemůžeme zapomenout ani na to, co jsme viděli.
Janko: Dobře, Vicka. Tím jsme právě na začátku toho, o čem bych s vámi chtěl mluvit. Prosím, buďte trpěliví.
Vicka: Co bude teď, můj bože!
Janko: Je to vždy o vizi nebe a pekla.
Vicka: Jakou vizi?
Janko: Asi v té době, kdy vás Panna Marie a Jakov přivedli k nebi a peklu.
Vicka: Dobře, ale už jsem ti o tom řekl.
Janko: Je to pravda; Právě jsem to setřel z pásky. Tak mi něco řekni hned teď.
Vicka: V detailu nebo stručně?
Janko: V co nejpodrobnějších detailech.
Vicka: Dobře. Stalo se to asi patnáct dní po vizi ráje, o níž jsme právě mluvili; Přesně si nepamatuji. Jakov a já jsme z nějakého důvodu šli do Citluku. Odpoledne jsme se vrátili kolem tří; trochu jsme se zastavili [u Vickova domu] a pak jsme šli do Jakovova domu. Chtěl jsem to dát jeho matce.
Janko: Takže co?
Vicka: Její matka někam šla ven. Bezprostředně před námi se objevila Madona; pozdravil nás slovy „Chválil se Ježíš Kristus“ a řekl, že nás vezme do nebe.
Janko: A ty?
Vicka: Bojili jsme se. Jakov začal plakat a plakat. Řekl, že nechtěl jít, protože jeho máma ho má jen; tak jsem tam šel sám.
Janko: A Madona?
Vicka: Nic neřekl. Když jsme byli stále na kolenou, vzala nás za ruku: já pro pravici a on pro levici; vložila se mezi nás s tváří obrácenou k nám. A okamžitě jsme začali stoupat ...
Janko: Tam, uvnitř domu?
Vicka: Ale kde jinak? Okamžitě nahoru, přes strop. Ale dům byl pryč a šli jsme ...
Janko: Kam jsi šel?
Vicka: Co vím? Cítil jsem se, jako bych šel někam nahoru.
Janko: Bál jste se?
Vicka: Dokážete si to představit. Až na to, že na to nebyl ani čas přemýšlet. Brzy jsme dorazili do ráje.
Janko: Viděl jsi tedy Zemi?
Vicka: Ale jaká země! Neviděli jsme to od doby, kdy jsme začali šplhat.
Janko: A kdo ti řekl, že to byl ráj?
Vicka: Madonna; kdo jiný nám mohl říct?
Janko: No, Vicka. Řekl jsi mi, že Panna Maria se obrátila k tobě, zatímco tě táhla do nebe. A pak?
Vicka: Když nám ukázal nebe a peklo, podíval se, kam jsme se podívali. Jak mohl udělat jinak?
Janko: Dobře. Teď mi řekni něco o tomto ráji.
Vicka: Ale co můžu říct! Na tomto místě jste již četli a poslouchali. Dokážete si to představit lépe než já. Jednou poté, když jsem četl posvátné Písmo náhodně, jsem četl v St. Paul, že takovou věc lidské oko nevidí ani to ucho neslyšelo. Tady nám sv. Pavel řekl všechno.
Janko: Vicka, ale chci, abys mi to trochu popsal. Proč vám jiná dáma ukázala?
Vicka: Věděla jsem, že mě snadno neopustíš! Tady to je. Před chvílí, když jsme o tom mluvili, jsme řekli, že to nelze popsat. Je to něco úžasného a nepopsatelného. Všechno je plné nádherného světla ... lidí ... květin ... andělů ... Všechno je plné nevyslovitelné radosti. Jedním slovem, je tak krásné, že se vaše srdce zastaví, když se na to podíváte.
Janko: Aha! Něco jsi řekl. Teď mi řekni: jak velký to vypadá?
Vicka: Opravdu chceš, abych ti to řekl? Jak ti to můžu říct?
Janko: No, jak to víš. Například: existují limity? jak se mají? a tak dále.
Vicka: Limity? Jsou tam a nejsou tam. Vypadá to, že když jdete na pláž; určitě jste tam byli. Bez ohledu na to, jak se obrátíte, neexistují žádné limity. Je to tak nějak ...
Janko: No, Vicka. Opravdu vás nudím, ale rád bych pokračoval. Můžeme to udělat?
Vicka: Pojďme, protože jsme začali.
Janko: Dobře. Někdo mi jednou řekl, zbavil se toho, že když řekneš něco o ráji, řekl jsi, že jsou tam také dveře. Co byste o tom řekli teď?
Vicka: To samé, co jsem tehdy řekl. Tam, kde jsme byli s Madonnou, je tu tunel, něco jako dveře a vedle něj je muž. Panna Maria nám řekla, že nikdo nemůže vstoupit. Také zde potřebujete průchod ... Každý se setká s průchodem.
Janko: Dobře, Vicka; jsi opravdu silný! Je zřejmé, že Panna Maria vás nemohla přimět, abyste viděli nebe jinak, než tomu, co jste lépe pochopili. Spíše vám ukázal něco jiného?
Vicka: No, také jsem ti to řekla. Také nám ukázal očistec a peklo.
Janko: Před očistcem nebo před peklem?
Vicka: Nejprve očistec.
Janko: Tak mi řekni něco o očistci.
Vicka: Zkrátka je to tak. Očista je temný, bezútěšný prostor mezi nebem a peklem. Plné něčeho jako popel ... Vypadá to také děsivě.
Janko: A kdo ti řekl, že to bylo očistce?
Vicka: Madonna! Kdo jiný nám mohl říct?
Janko: Řekl vám o tom?
Vicka: Řekl nám věci, které jsme už měli vědět.
Janko: Co například?
Vicka: To je místo, kde jsou duše očištěny, že se za ně musíme tolik modlit a tak dále.
Janko: Viděl jsi někoho v očistci?
Vicka: Ne, nikdo. Neslyšeli jsme z toho ani nic.
Janko: Takže to vypadá jako velký hrob!
Vicka: Něco takového. Ošklivé a to je vše.
Janko: Potom vás Panna vzala do pekla?
Vicka: Ano, ano. Už jsem vám to řekl.
Janko: Chtěli byste mi to trochu popsat?
Vicka: Tady, před chvílí v našem dialogu, jsme ji již popsali. Oheň ... ďáblové ... oškliví lidé! Vše s rohy a ocasy. Všichni vypadají jako ďáblové. Trpí ... Bůh nás jen chrání.
Janko: Poznal jsi tam někoho?
Vicka: Ne, nikdo. Až na to, že jsem znovu viděl tu blond a nadrženou ženu. Uprostřed tohoto ohně trpí; a ďáblové kolem ní. Hrozné a to je vše.
Janko: No, Vicka; už jsme se trochu protáhli.
Vicka: Co s tím mohu dělat? To pro vás nikdy nestačí!
Janko: Pojďme dál. Co se stalo poté, co jste to všechno viděli?
Vicka: Jsme zpět na Zemi. Jinak kam bychom šli?
Janko: A jak?
Vicka: Stejně jako jsme odcházeli.
Janko: Držala vás paní za ruku a pak vás postavila před dům?
Vicka: Vůbec ne! Nechal nás uvnitř domu, kam nás vzal!
Janko: Uvnitř koho domu?
Vicka: No, řekl jsem ti: o malém Jakově.
Janko: Přímo shora?
Vicka: Přímo dole v kuchyni malého Jakova.
Janko: Viděl tě někdo, když tě přivedli dolů?
Vicka: Ne, nikdo. Jakovova matka byla venku; hledal ho. [Všimněte si, že Jakovova matka tvrdila, že ho poprvé hledala doma a nenalezla ho].
Janko: A Madona?
Vicka: Panna nás nás srazila dolů, pozdravila nás a odešla.
Janko: A ty?
Vicka: Co bychom mohli udělat? Pomalu jsme se pokusili usadit ... Brzy jsme se uklidnili. Yakov byl trochu nafouklý a vypadal unaveně, ale brzy se uklidnil.
Janko: A co ty?
Vicka: Neviděl jsem se, ale rychle jsem se vrátil do sebe.
Janko: Kdo tě viděl první?
Vicka: Jakovova matka.
Janko: A co ti řekl?
Vicka: Zeptal se nás, kde jsme se schovávali, protože nás hledala. A začal plakat, když viděl, jak Jakov vypadá. Pak jsme se nějak uklidnili, ona a nás.
Janko: Řekl jsi jí něco?
Vicka: Samozřejmě! Pak přišla část sousedství a řekli jsme jim to také.
Janko: Věřili vám?
Vicka: Ano, tomu věřili! Stále jsme mohli vidět, že jsme něco prožili; něco neobvyklého.
Janko: Panna Maria vám proto nezakázala to říct.
Vicka: Nezakázal to; ve skutečnosti nám řekl, abychom to řekli. Jinak by nám to ukázal?
Janko: No, Vicka. Řekni mi, jak dlouho to trvalo.
Vicka: Asi dvacet minut; alespoň mi to připadá.
Janko: Vicka, děkuji. Byl jsi opravdu trpělivý.
Vicka: Vždycky jsem byla s tebou!
Janko: Děkuji také za to.