Medžugorje: vizionářka Vicka nám vypráví některá tajemství o zjeveních

Janko: A tak přišlo třetí ráno, to je den třetího zjevení. Emoce, jak jste mi jednou řekl, rostla stále více a víc, protože při té příležitosti, jak říkáte, jste se s Madonnou opravdu dobře bavili. Byli jste tedy také klidnější?
Vicka: Ano, samozřejmě. Stále však trpělo, protože nikdo ještě nevěděl, co se děje a co z toho bude.
Janko: Možná jste byli zmatení, zda tam jít nebo ne?
Vicka: Vůbec ne! Toto ne. Odpoledne jsme nemohli čekat šest. Přes den jsme spěchali všude, abychom tam mohli jít nahoru.
Janko: Takže jsi také ten den šel?
Vicka: Jasně. Trochu jsme se báli, ale Panna Maria nás přitahovala. Jakmile jsme odešli, dávali jsme pozor, kam to vidět.
Janko: Kdo šel třetí den?
Vicka: Jsme a mnoho lidí.
Janko: Kdo jsi?
Vicka: Jsme vizionáři a lidé.
Janko: A ty jsi přišel a Madonna tam nebyla?
Vicka: Ale vůbec nic. Proč běžíš? Nejdříve jsme šli po cestě před domy a hledali, jestli se objeví Madona.
Janko: A už jsi něco viděl?
Vicka: Ale jako nic! Velmi brzy zazněl třikrát záblesk světla ...
Janko: A proč toto světlo? Je to jeden z nejdelších dnů v roce; slunce je vysoké.
Vicka: Slunce je vysoké, ale Madona se svým světlem nám chtěla ukázat, kde je.
Janko: A kdo to světlo viděl?
Vicka: Mnozí to viděli. Nemohu říct, kolik. Je důležité, abychom to viděli my vizionáři.
Janko: Viděl jsi jen světlo nebo něco jiného?
Vicka: Světlo a Madona. A co by nám sloužilo jen světlo?
Janko: Kde byla naše dáma? na stejném místě jako první dva dny?
Vicka: Vůbec ne! Bylo to na úplně jiném místě.
Janko: Vyšší nebo nižší?
Vicka: Mnohem vyšší.
Janko: A proč?
Vicka: Proč? Jdete a zeptejte se Madony!
Janko: Marinko mi řekl, protože od toho dne byl s tebou, že všechno se stalo pod skálou, kde je starý dřevěný kříž. Možná na starý hrob.
Vicka: O tom nic nevím. Nikdy jsem tam nebyl dříve ani poté.
Janko: Dobře. A co jsi udělal, když jsi to viděl, jak říkáš?
Vicka: Běhali jsme, jako bychom měli křídla. Jsou tam jen trny a kameny; stoupání je obtížné, strmé. Ale my jsme utekli, letěli jsme jako ptáci. Všichni jsme běhali, my a lidé.
Janko: Takže byli s vámi lidé?
Vicka: Ano, už jsem ti to řekla.
Janko: Kolik lidí tam bylo?
Vicka: Kdo to spočítal? Bylo řečeno, že tam bylo přes tisíc lidí. Možná víc; určitě mnohem více.
Janko: Běhali jste tam všichni ve znamení světla?
Vicka: Nejprve nás a lidé za námi.
Janko: Pamatuješ si, kdo poprvé přišel k Madonně?
Vicka: Myslím, že Ivan.
Janko: Který Ivan?
Vicka: Ivan Madony. (Je to o Stankojově synovi.)
Janko: Jsem rád, že to byl on, kdo se tam dostal jako první.
Vicka: To je v pořádku; radujte se také!
Janko: Vicka, právě jsem to řekl jako vtip. Spíše mi řekni, co jsi udělal, když jsi vstal.
Vicka: Byli jsme trochu naštvaní, protože Lvanka a Mirjana se znovu cítili trochu nemocní. Poté jsme se jim věnovali a vše rychle prošlo.
Janko: A co mezitím dělala naše paní?
Vicka: Bylo to pryč. Začali jsme se modlit a ona se vrátila.
Janko: Jak to vypadalo?
Vicka: Jako předchozí den; sám, ještě šťastnější. Úžasné, usmívající se ...
Janko: Jak jste řekl, posypali jste to?
Vicka: Ano, ano.
Janko: Dobře. To je pro mě velmi zajímavé. Proč jsi to posypal?
Vicka: Nevíš přesně, jak se to stalo. Nikdo nevěděl s jistotou, kdo to je. Kdo to řekl a kdo to řekl. Do té doby jsem nikdy neslyšel, že se může objevit i Satan.
Janko: Pak si někdo vzpomněl, že Satan se bojí požehnané vody ...
Vicka: Ano, je to pravda. Mnohokrát jsem slyšel, jak se moje babička opakuje: „Bojí se jako ďábel svaté vody“! Ve skutečnosti nám starší ženy řekly, abychom to posypali požehnanou vodou.
Janko: A ta svatá voda, kde jsi ji získal?
Vicka: Ale jdi! Proč chceš být teď Indem? Jako bych nevěděl, že v každém křesťanském domě je požehnaná sůl a voda.
Janko: Je v pořádku, Vicka. Spíše byste mi mohli říct, kdo připravil požehnanou vodu?
Vicka: Pamatuji si to, jako bych to hned viděl: moje matka to připravila.
Janko: A jak?
Vicka: A co, ty nevíš? Dal do vody nějakou sůl, jen ji smíchal. Mezitím jsme všichni recitovali Creed.
Janko: Kdo vychoval vodu?
Vicka: Já vím: náš Marinko a kdo další?
Janko: A kdo to posypal?
Vicka: Postříkal jsem to sám.
Janko: Hodil jsi na ni jen vodu?
Vicka: Postříkal jsem to a nahlas řekl: «Jestli jsi Panna Maria, zůstaň; pokud nejste, jděte od nás ».
Janko: A co ty?
Vicka: Usmál se. Myslel jsem, že se jí to líbí.
Janko: A vy jste nic neřekl?
Vicka: Ne, nic.
Janko: Co si myslíš, že na ni dopadlo alespoň pár kapek?
Vicka: Jak ne? Šel jsem nahoru a neušetril ji!
Janko: To je opravdu zajímavé. Z toho všeho jsem usoudil, že stále ještě používáte požehnanou vodu k posypání domu a jeho okolí, jak se to používalo i během mého dětství.
Vicka: Ano, samozřejmě. Jako bychom už nebyli křesťany!
Janko: Vicka, to je hezké a jsem z toho opravdu šťastný. Chcete, abychom pokračovali?
Vicka: Můžeme a musíme to udělat. Jinak se nikdy nedostaneme ke konci.