Medjugorje: Vicka nám podrobně říká, co se stalo 25. června 1981

Janko: Vicka, proto se objevila ve čtvrtek 25. června 1981. Každý z vás pokračoval ve své práci. Už jste zapomněli, co se stalo včera večer?
Vicka: Vůbec ne! Jen jsme snili a mluvili o tom!
Janko: Souhlasil jsi s tím, že všechno opustíš? Nebo jiný?
Vicka: Je to divné; nebylo možné to nechat jít. My tři ...
Janko: Kdo jsou ti tři?
Vicka: Ivanka, Mirjana a já jsme se dohodli, že se tam vrátíme ve stejnou dobu, kde jsme ji viděli den předtím, přemýšleli: „Pokud to bude Panna Maria, možná přijde znovu.“
Janko: A jsi pryč?
Vicka: Je to jasné; zhruba ve stejnou dobu. Šli jsme po polní cestě a podívali se na místo prvního zjevení.
Janko: A už jsi něco viděl?
Vicka: Ale jak ne! Najednou zaznělo náhle blesky a objevila se Madona.
Janko: S dítětem?
Vicka: Ne, ne. Tentokrát nebylo dítě.
Janko: A kde přesně se objevila Panna Maria?
Vicka: První den na stejném místě.
Janko: Pamatujete si, kdo ji poprvé viděl v tomto vystoupení?
Vicka: Ivanka znovu.
Janko: Jsi si jistý?
Vicka: Jistě. Poté jsme ji s Mirjanou také viděli.
Janko: A tentokrát jsi k ní šel?
Vicka: Počkej. Než jsem vstoupil, řekl jsem Marii a malému Jakovovi, že bych jim zavolal, kdybychom něco viděli.
Janko: Udělal jsi to?
Vicka: Ano, když jsme ji my tři viděli, řekl jsem Ivance a Mirjaně, aby počkali, až jim zavolám. Zavolal jsem jim a běželi hned za mnou.
Janko: A co potom?
Vicka: Když jsme se všichni spojili, Panna Maria nás zavolala gestem ruky. A my jsme utekli. Maria a Jakov ji hned neviděli, ale také utekli.
Janko: Jakou cestou?
Vicka: Žádná cesta! Žádný neexistuje. Běhali jsme přímo dopředu; přímo skrz ty trnité keře.
Janko: Bylo to pro vás možné?
Vicka: Běhali jsme, jako by nás něco přivedlo. Nebyly pro nás žádné keře; nic. Jako by všechno bylo vyrobeno z pryžové houby, něco, co nelze popsat. Nikdo nás nemohl následovat.
Janko: Když jsi běžel, viděl jsi Madonnu?
Vicka: Samozřejmě ne! Jak bychom jinak věděli, kam máme běžet? Pouze Maria a Jakov ji neviděli, dokud nevstali.
Janko: Takže to také viděli?
Vicka: Ano. Nejprve matoucí, ale pak stále jasněji.
Janko: Dobře. Pamatujete si, kdo tam byl první?
Vicka: Ivanka a já jsme byli první. V praxi téměř všichni společně.
Janko: Vicku, říkáš, že jsi běžel tak snadno, ale jakmile jsi mi řekl, že Mirjana a Ivanka byly skoro omdlény.
Vicka: Ano, na chvíli. Ale za chvíli všechno prošlo.
Janko: Co jsi dělal, když jsi se tam dostal?
Vicka: Nemůžu ti to vysvětlit. Byli jsme zmatení. Báli jsme se také. Nebylo snadné být před Madonnou! S tím vším jsme padli na kolena a začali se modlit.
Janko: Pamatuješ si, jaké modlitby jsi řekl?
Vicka: Nepamatuji si. Ale určitě náš otec, Ave Maria a Gloria. Neznali jsme ani jiné modlitby.
Janko: Jednou jsi mi řekl, že Jakov padl uprostřed trnitého keře.
Vicka: Ano, ano. Se vší tou emocí klesla. Pomyslel jsem si: ah, můj malý Jakov, odtud se nedostaneš živý!
Janko: Místo toho, jak víme, vyšel živý.
Vicka: Samozřejmě to vyšlo! Opravdu, brzy. A když se cítil bez trnů, opakoval: „Teď by mi nevadilo umírání, protože jsem viděl Madonnu“. Myslel si, že nemá škrábance, přestože spadl do keře.
Janko: Jak to jde?
Vicka: Opravdu nevím. Tehdy jsem nevěděl, jak to vysvětlit; ale teď chápu, že ho Panna Maria chránila. A kdo další?
Janko: Jak se ti tehdy Madonna objevila?
Vicka: Chceš vědět, jak byla oblečená?
Janko: Ne, ne tohle. Myslím na jeho náladu, jeho postoj k tobě.
Vicka: Bylo to úžasné! Usmívající se a radostné. Ale to nelze popsat.
Janko: Řekl vám něco? Mám na mysli tento druhý den.
Vicka: Ano. Modlil se s námi.
Janko: Zeptal jste se jí na něco?
Vicka: Já ne. Místo toho Ivanka ano; zeptal se na svou matku. Toto krátce předtím náhle zemřelo v nemocnici.
Janko: Mám velký zájem. Co tě požádal?
Vicka: Zeptal se, jak se vede jeho máma.
Janko: A říkala vám naše paní něco?
Vicka: Samozřejmě. Řekl jí, že její máma je v pořádku, že je s ní a že se o to nemusí starat.
Janko: Co tím myslíš "s ní"?
Vicka: Ale s Madonnou! Pokud ne, s kým?
Janko: Slyšel jsi, když se Ivanka zeptal?
Vicka: Jak ne? Všichni jsme to slyšeli.
Janko: A slyšeli jste, co odpověděla naše paní?
Vicka: Všichni jsme to slyšeli, kromě Maria a Jakova.
Janko: A jak to, že neslyšeli?
Vicka: Kdo ví? Bylo to tak.
Janko: Líbila se Maria této skutečnosti?
Vicka: Ano, určitě; ale co mohl udělat?
Janko: Dobře, Vicka. Ale ze všech těch řečí nerozumím tomu, co se toho dne stalo Ivanovi ze Stanka.
Vicka: Ivan byl s námi a viděl všechno jako my.
Janko: A jak to, že tam byl?
Vicka: Ale jako my! Je to stydlivý chlapec, ale sledoval, co jsme udělali, a také to udělal. Když jsme běhali na Podbrdo, běžel také na něj
Janko: No, Vicka. To vše bylo krásné!
Vicka: Nejen okouzlující. Je to něco, co nelze popsat. Je to, jako bychom už nebyli na Zemi. Byli jsme lhostejní ke všemu jinému: horko, trnité keře a všechno zmatení lidí. Když je s námi, je na všechno ostatní zapomenut.
Janko: Dobře. Požádal někdo z vás o něco?
Vicka: Už jsem řekl, že Ivanka se zeptala na matku.
Janko: Ale požádal někdo o něco jiného?
Vicka: Mirjana požádala, abys nám zanechal znamení, aby si o nás lidé nemluvili.
Janko: A Madona?
Vicka: V Mirjaně se hodiny otočily.
Janko: Dobře. Nemluvil bych o tom, protože není jasné, co se v tomto ohledu stalo. Spíš jste požádali o něco jiného?
Vicka: Ano. Zeptali jsme se jí, jestli přijde znovu.
Janko: A co ty?
Vicka: Ano, přikývl.
Janko: Vicka, řekl jsi a někde bylo také napsáno, že jsi viděl Madonnu uprostřed keře.
Vicka: Je to pravda; Řekla jsem. Víte, že jsem unáhlený. Viděl jsem ji skrz keř a zdálo se mi, že je uprostřed. Místo toho byla na malém mýtině mezi třemi keři. Ale je třeba, aby se někdo držel toho, co jsem řekl ... Důležité je, zda jsem to viděl nebo ne.
Janko: No, Vicka. Slyšel jsem, že při té příležitosti jste to také posypali svatou vodou.
Vicka: Ne, ne. Stalo se to třetí den.
Janko: Rozumím. Jak dlouho jsi zůstal s Madonnou?
Vicka: Dokud nám neřekla: „Sbohem, moji andělé!“, A odešla.
Janko: Dobře. Teď mi konečně řekni: kdo ten den viděl Madonnu?
Vicka: Jsme vy.
Janko: Co jsi?
Vicka: Ale ty jsi nás! Já, Mirjana, Ivanka; pak Ivan, Maria a Jakov.
Janko: Který Ivan?
Vicka: Ivan, syn Stanka. Už jsme o tom trochu mluvili.
Janko: Přesně, Vicka. Ale byl s tebou někdo jiný?
Vicka: Bylo nás nejméně patnáct. Opravdu více. Byl tam Mario, Ivan, Marinko ... Kdo si pamatuje každého?
Janko: Byl někdo starší?
Vicka: Byli tam Ivan Ivankovic, Mate Sego a další.
Janko: A co ti řekli později?
Vicka: Říkali, že se tam něco opravdu děje. Obzvláště, když viděli, jak jsme tam běželi. Někteří také viděli záři světla, když přišla Madona.
Janko: Byli tam tehdy malá Milka a Ivan z pozdního Joza? [přítomen první den].
Vicka: Ne, nebyli tam.
Janko: Jak to, že tam nebyli?
Vicka: Co vím! Milka máma nedala svolení. Maria (její sestra) přišla; Milka něco potřebovala. Místo toho tento Ivan, který byl o něco starší než my [se narodil v roce 1960], s námi spratky nechtěl mít nic společného. A tak nepřišli.
Janko: Dobře. Kdy jsi přišel domů?
Vicka: Kdo před kým po.
Janko: Váš Marinko mi řekl, že Ivanka hořce plakala na zpáteční cestě.
Vicka: Ano, je to pravda. Většina z nás plakala, zejména ona. Jak plakat?
Janko: Proč zvláště?
Vicka: Ale už jsem ti řekla, že Panna Maria jí vyprávěla o své matce. A víte, jak to je: máma je máma.
Janko: Dobře. Říkáte, že Panna Maria ji ujistila, že její matka je s ní a že je pohodlná.
Vicka: Je to pravda. Ale kdo nemiluje jejich matku?