Padre Pio mluví k Bohu: z jeho dopisů

Hlasitě k němu budu hlasitě zvyšovat a nebudu upustit
Na základě této poslušnosti se přiměji k tomu, abych vám ukázal, co se ve mně stalo od pátého do večera, do konce šestého aktuálního měsíce srpna 1918. Nejsem hoden říct vám, co se stalo v tomto období superlativní mučednictví. Naši chlapci se z toho vyznávali pátého večera, když mě zničehonic naplnila nesmírná hrůza při pohledu na nebeskou osobu, která se představuje před zrakem inteligence. V ruce držel jakýsi nástroj, podobný velmi dlouhému železnému plátu s velmi ostrým hrotem, a zdálo se, že z něj vychází oheň. Vidět to všechno a pozorovat, jak zmíněná postava vrhá výše zmíněný nástroj do duše se vší silou, byla jedna věc. Sotva jsem ze sebe sténal, měl jsem pocit, že umírám. Řekl jsem chlapci, že odešel do důchodu, protože se cítím špatně a už jsem necítil sílu pokračovat.
Toto mučednictví trvalo bez přerušení až do rána sedmého dne. To, co jsem v tomto truchlivém období utrpěl, nemohu říct. Dokonce i útroby, které jsem viděl, byly roztrhané a natažené za tímto nástrojem a všechno bylo spáleno. Od toho dne jsem byl smrtelně zraněn. Cítím v nejvnitřnější duši své duše vždy otevřenou ránu, která mě neúnavně trhá.
A co se mě ptáte na to, jak došlo k mému ukřižování? Můj Bože, jaký zmatek a jaké ponížení cítím, když musím projevit, co jsi provedl v tomto tvém ubohém stvoření! Bylo to ráno 20. září minulého září, sborově, po slavení mše svaté, když mě překvapil odpočinek, podobný sladkému spánku. Všechny vnitřní a vnější smysly, ne že by se samotné schopnosti duše ocitly v nepopsatelném tichu. V tom všem bylo kolem mě a ve mně naprosté ticho; okamžitě to vystřídal velký klid a opuštění k úplnému zbavení všeho a póza v téže ruině. To vše se odehrálo bleskově.
A zatímco se to všechno dělo, viděl jsem se před tajemnou postavou, podobnou té, která byla viděna večer 5. srpna, který rozlišoval pouze to, že měl ruce a nohy a stranu, která kapala krev. Jeho pohled mě děsí; Nemohl jsem ti říct, co jsem se v tom okamžiku cítil. Cítil jsem, že umírám, a zemřel bych, kdyby Pán nezasáhl, abych podpořil své srdce, což cítím, jak mi vyskakuje z hrudi.
Pohled na postavu se vzdaluje a já si uvědomil, že má propíchnuté ruce, nohy a bok a odkapané krví. Představte si tu agónii, kterou jsem tehdy prožíval a kterou neustále zažívám téměř každý den. Rána srdce neustále chrlí krev, zejména od čtvrtečního večera do soboty. Otče můj, umírám bolestí z agónie a následného zmatku, který cítím v hloubi duše. Obávám se, že vykrvácím k smrti, pokud Pán neposlechne sténání mého ubohého srdce a neodvolá mi tuto operaci. Dá mi Ježíš, který je tak dobrý, tuto milost?
Odstraní ode mě alespoň tento zmatek, který zažívám pro tyto vnější známky? Silně k němu vyzvednu svůj hlas a neodvrátím se od toho, abych ho odvrátil, takže pro jeho milosrdenství neodstraní ode mne trápení, ne bolest, protože to vidím nemožné a cítím, že chci být opilý bolestí, ale tyto vnější známky, které jsou z zmatek a nepopsatelné a neudržitelné ponížení.
Postava, o které jsem chtěl mluvit v mé předchozí předchozí, není nikdo jiný než ten, o kterém jsem vám mluvil v jiné dole, viděné 5. srpna. Svou operaci vytrvale sleduje s úžasnou bolestí duše. Slyšel jsem, jak se uvnitř řítí, jako vodopád, který vždy hází krev. Můj bože! Trest je správný a váš úsudek je správný, ale použijte mě k milosrdenství. Domine, vždy ti řeknu s tvým prorokem: Domine, ne v hněvu tvé arguy, neque v hněvu tvé corripias mě! (Ž 6, 2; 37, 1). Můj otče, teď, když je ti znám celý můj interiér, neopovrhuj, abych se ke mně dostal slovo útěchy uprostřed tak hrdé a tvrdé hořkosti.