Papež Francis: Jak můžeme potěšit Boha?

Jak konkrétně můžeme tedy potěšit Boha? Chcete-li potěšit milovaného člověka, například darováním, musíte nejprve znát jeho vkus, abyste se vyhnuli tomu, že tento dárek ocení ti, kdo ho udělají, než ti, kteří jej obdrží. Když chceme Pánu něco nabídnout, najdeme jeho vkus v evangeliu. Ihned po průchodu, který jsme dnes poslouchali, říká: „Všechno, co jsi udělal jednomu z těchto mých mladších bratrů, jsi mi udělal“ (Mt 25,40). Tito mladší bratři, jím milovaní, jsou hladoví a nemocní, cizinec a vězeň, chudí a opuštění, utrpení bez pomoci a potřební zbaveni. Na jejich tvářích si dokážeme představit jeho tvář s potiskem; na jejich rtech, i když jsou zavřeni bolestí, jeho slova: „Tohle je moje tělo“ (Mt 26,26). V chudých Ježíš klepe na naše srdce a žízní nás žádá o lásku. Když překonáme lhostejnost a jménem Ježíše utrácíme se za své mladší bratry, jsme jeho dobří a věrní přátelé, s nimiž se rád baví. Bůh ho tolik oceňuje, oceňuje postoj, který jsme poslouchali v prvním čtení, postoj „silné ženy“, která „otevírá dlaně chudým, natahuje ruku k chudým“ (Pr 31,10.20). To je skutečná pevnost: ne zaťaté pěsti a sepjaté ruce, ale pracovité a natažené ruce k chudým, k zraněnému tělu Pána.

Tam se u chudých projevuje Ježíšova přítomnost, která se stala chudým jako bohatý člověk (srov. 2 Kor 8,9). Proto v nich existuje v jejich slabosti „spořicí síla“. A pokud mají v očích světa malou hodnotu, jsou to ti, kdo otevírají cestu do nebe, jsou naším „pasem do ráje“. Pro nás je evangelikální povinností postarat se o ně, kteří jsou naším skutečným bohatstvím, a to nejen tím, že dáváme chléb, ale také tím, že jim rozbíjíme chléb Slova, jehož jsou nejpřirozenějšími příjemci. Milovat chudé znamená bojovat proti veškeré chudobě, duchovní a materiální.

A udělá nám to dobře: shromáždit ty chudší než my, dotkneme se našich životů. Připomene nám to, na čem opravdu záleží: milujte Boha a souseda. Pouze to trvá věčně, všechno ostatní prochází; proto to, co investujeme do lásky, zůstává, zbytek zmizí. Dnes si můžeme položit otázku: „Na čem v životě záleží, kam mám investovat?“ V bohatství, které plyne, jehož svět není nikdy uspokojen, nebo v bohatství Božím, které dává věčný život? Tato volba je před námi: žít, mít na zemi nebo dát vydělávat nebe. Protože to, co je dáno, neplatí pro nebe, ale co je dáno, a „kdokoli hromadí poklady pro sebe, nebohatí se s Bohem“ (Lk 12,21). Nehledáme nadbytečné pro nás, ale pro dobro pro ostatní a nic nám nebude chybět. Pán, který má soucit s naší chudobou a obléká nás svými nadáními, nám dává moudrost hledat, na čem záleží, a odvahu milovat, nikoli slovy, ale skutky.

Převzato z webu vatican.va