Svatá Faustina nám říká, jak reagovat na ztrátu duchovní útěchy

Je snadné se dostat do pasti myšlení, že když následujeme Ježíše, měli bychom být neustále utěšováni a utěšováni ve všem, co děláme. To je pravda? Ano i ne. V jistém smyslu bude naše útěcha nepřetržitá, pokud budeme vždy plnit Boží vůli a budeme vědět, že to děláme. Jsou však chvíle, kdy Bůh z naší duše z lásky odstraní veškerou duchovní útěchu. Můžeme mít pocit, jako by byl Bůh vzdálený, a zažít zmatek nebo dokonce smutek a zoufalství. Ale tyto okamžiky jsou momenty největšího milosrdenství, jaké si lze představit. Když se Bůh zdá být daleko, měli bychom vždy zkoumat své svědomí, abychom se ujistili, že to není důsledek hříchu. Jakmile je naše svědomí čisté, měli bychom se radovat ze smyslové ztráty Boží přítomnosti a ztráty duchovní útěchy. Proč?

Protože se jedná o skutek Božího milosrdenství, protože nás i přes naše pocity zve k poslušnosti a lásce. Dostáváme příležitost milovat a sloužit, i když necítím okamžitou útěchu. Díky tomu je naše láska silnější a pevněji nás spojuje s čistým Božím milosrdenstvím (viz Deník č. 68). Pomysli na pokušení odvrátit se od Boha, když se cítíš na dně nebo v nouzi. Považujte tyto okamžiky za dary a příležitosti milovat, když nemáte chuť milovat. Toto jsou příležitosti, které lze milosrdenstvím proměnit v nejčistší formu milosrdenství.

Pane, rozhodl jsem se milovat Tě a všechny, které jsi vložil do mého života, bez ohledu na to, jak se cítím. Pokud mi láska k druhým přináší velkou útěchu, děkuji. Pokud je láska k druhým obtížná, suchá a bolestivá, děkuji vám. Pane, očisti mou lásku v autentičtější podobě než Tvé Božské milosrdenství. Ježíši, věřím v tebe.