Vicka z Medžugorje „Panna Maria je s námi vždycky i v obtížích“

Janko: Zeptám se vás na něco konkrétně a pokud chcete, můžete mi odpovědět.
Vicka: Dobře.
Janko: Všichni víme, jaké utrpení a potíže jste zažili na začátku, jednotlivě i ve skupinách, o tom, co se vám stalo. Teď se tě ptám: zmatil jsi se, nebo jsi zmatený, že jsi si přál, aby se nic nestalo?
Vicka: Ne, ne. To nikdy!
Janko: Opravdu nikdy?
Vicka: Nikdy. Panna Maria byla vždycky blízko mě; Měl jsem to ve svém srdci a věděl jsem, že vyhraje. Absolutně jsem nemyslel na potíže během zjevení; ve skutečnosti nemohu myslet na nic jiného.
Janko: Dobře, během zjevení. Ale poté?
Vicka: Ani později. Někdy mi došlo, že mě mohli uvěznit. Ale Panna Maria mi pevně věřila, že i tam bude se mnou. A kdo by mi mohl něco udělat?
Janko: Slyšela jsem od jednoho z vašich společníků, že měla chvíle, kdy by raději nebyla do těchto skutečností zapojena. Po pravdě mi však okamžitě řekl: „Když přišla schůzka s Madonnou, neexistovala žádná síla, která by mě mohla zastavit v tom, abych šel na schůzku s ní“.
Vicka: Možná. Mluvil jsem jen pro sebe; Vím, o kom stejně mluvíš. Co chcete, mnoho hlav a mnoho názorů. Ty ubohá žena tolik trpěla; většina.
Janko: Takže říkáte, že vás neodradilo.
Vicka: Ne, každý den jsme byli pevnější a odvážnější.
Janko: Musím ti věřit.
Vicka: Proč ne? Pokud máte co říct, řekněte to a nebojte se.
Janko: Nebojím se nic. Jsem rád, že to šlo takto. Ale Vicku, věděl jsem, že od prvního setkání jste měl bolestivé a obtížné chvíle. Pamatujete si některý z těchto okamžiků?
Vicka: Bylo jich mnoho; není možné je uvést. Dokážete si to představit; Koneckonců, už jsem o tom řekl. Jednu hodinu nás druhá volala. Vysmívali se nám, vyhrožovali nám. Co chceš, abych ti řekl? Bylo to strašné. Kdyby nás Panna Maria nepodporovala, nevím, co by se stalo. Díky Bohu a Panně Marii jsme vydrželi všechno.