Vicka z Medžugorje: otázky položené Panně Marii

Janko: Vicka, všichni víme, že vy vidíte, od začátku, jste si dovolili klást otázky Panně Marii. A vy jste to pokračovali dodnes. Pamatujete si, co jste se jí nejčastěji ptali?
Vicka: Ale zeptali jsme se jí na všechno, na co přišlo. A pak to, co ostatní navrhli, jsme se jí zeptali.
Janko: Vysvětlete se přesněji.
Vicka: Už jsme řekli, že jsme se zpočátku ptali, kdo to je, co chce od nás vizionářů a od lidí. Ale kdo si pamatoval všechno?
Janko: Dobře, Vicka, ale nenechám tě tak snadno.
Vicka: Jsem přesvědčen. Pak se mě zeptejte a jestli jim mohu odpovědět.
Janko: Vím, že vidoucí nebyli vždy spolu. Kdo v Sarajevu, kdo ve Visoko a kdo ještě v Mostaru. Kdo zná všechna místa, která jste navštívili! Je také jasné, že jste se neptali na stejné věci Panny Marie. Od této chvíle se tedy odpovědi, které od vás žádám, týkají pouze vás.
Vicka: I když jsme spolu, neptáme se na stejné věci. Každý si klade otázky, podle svých domácích úkolů. Už jsem vám řekl, abyste se mě zeptali pouze na to, co se mě týká; co můžu a co ti mohu říct, říkám ti.
Janko: Dobře. Nemůžete odpovědět na všechno.
Vicka: Ano, všichni to víme. Kolikrát jste mi položil otázky Madonny, ale chtěli jste, abychom to věděli jen my dva. Jako byste si nepamatovali!
Janko: Dobře, Vicka. To je mi jasné. Tak pojďme začít.
Vicka: Do toho; Už jsem řekl.
Janko: Nejprve mi to řekni. Na začátku jste se často ptal, zda by vám Panna Maria nechala znamení její přítomnosti v Medžugorji.
Vicka: Ano, dobře to víte. Pokračuj.
Janko: Odpověděla vám Panna na to okamžitě?
Vicka: Ne. Určitě to také víte, ale stejně vám odpovím. Na požádání nejprve zmizela nebo začala zpívat.
Janko: A zeptal jste se ho znovu?
Vicka: Ano, ale my jsme o to jen nežádali. Kolik otázek jsme jí položili! Každý navrhl něco se zeptat.
Janko: Ne opravdu všichni!
Vicka: Ne všichni. Zeptal jste se také něco?
Janko: Ano, musím to uznat.
Vicka: No, tady! Když to lidé začali dělat, navrhovalo mnoho otázek: něco pro ně osobně, něco pro jejich blízké; zvláště pro nemocné.
Janko: Jednou jsi mi řekl, že Panna Maria ti řekla, aby ses jí na všechno neptal.
Vicka: Ne jednou, ale mnohokrát. Jednou mi to osobně řekl.
Janko: A pokračoval jsi v otázkách?
Vicka: Každý ví: ano, že jsme pokračovali.
Janko: Ale tohle se Madonii nezdráhlo?
Vicka: Vůbec ne! Není známo, že by naše Lady dráždila! Už jsem řekl.
Janko: Určitě muselo existovat nějaké podivné nebo ne příliš závažné otázky.
Vicka: Samozřejmě. Byly tam všechny druhy.
Janko: A odpověděla vám Panna Maria?
Vicka: Už jsem ti řekla ne. Předstíral, že to neslyší. Někdy se začal modlit nebo zpívat.
Janko: A ty jsi pokračoval takto?
Vicka: Ano, ano. Až na to, že jí vysvětloval svůj život, nikdo jí nemohl položit žádné otázky.
Janko: Zastavila tě?
Vicka: Ano, řekla nám to. Nebyl však ani čas položit otázky: jakmile dorazil, pozdravil nás a vyprávění začalo. Nemůžete ji zastavit a klást otázky! A jakmile skončil, pokračoval v modlitbě, pozdravil nás a odešel. Kdy tedy můžete položit její otázky?
Janko: Možná to pro tebe bylo dobré. Myslím, že vás tyto otázky už unavily.
Vicka: Ano, jak ne? Dříve, po celý den, vás lidé unaví otázkami: no tak, zeptejte se jí, zeptejte se jí, že ... Pak znovu po zjevení: zeptali jste se jí? co odpověděl? a tak dále. Nikdy to neskončilo. A na všechno si ani nepamatujete. Sto zmatků: jsou ti, kteří vám píší dopis a uvnitř je jen jedna otázka ... Zejména pokud je psán v azbuce [obtížnější číst, zejména pokud je psán ručně] nebo s nečitelným rukopisem. Funguje to.
Janko: Dostali jste cyrilici?
Vicka: Ale jak ne! A s hrozným rukopisem. V každém případě, kdybych je mohl přečíst, požádal jsem Madonu o tu před zbytkem.
Janko: Dobře, Vicka. A tak to pokračovalo dodnes.
Vicka: Už jsem ti to řekla. Když Panna Maria o ní mluvila s jedním z nás. život, nemohl se jí na nic zeptat.
Janko: To už vím. Chtěl bych ale vědět, jestli existuje někdo, kdo by vás chtěl s několika otázkami otestovat nebo přimět, abyste se dostali do pasti.
Vicka: Jako by se to stalo jen jednou! Někdy nám naše paní naznačila některé lidi jménem a řekla nám, abychom nevěnovali pozornost jejich otázkám, nebo prostě nic neodpovídali. Můj otec, pokud bychom tak neučinili, kdo ví, kde bychom skončili! Stále jsme chlapci; a pak malé vzdělané a nezkušené děti. Nechtěl bych však na toto téma přestat.
Janko: Dobře. A děkuji také za to, co jste již řekli. Místo toho mi řekněte, jak si myslíte: až do kdy můžete položit otázky Panně Marii?
Vicka: Dokud nám to dovolí.
Janko: Dobře. Ještě jednou děkuji.