Vicka z Medžugorje: Řeknu vám o zázrakech Panny Marie

Janko: Vicku, nezdá se ti divné, že se tě tak málo ptal na zázraky Medžugorje?
Vicka: Opravdu. Téměř jsem na tebe myslel špatně.
Janko: Řekněte mi otevřeně, co jste si mysleli.
Vicka: Ne. Stydím se za to.
Janko: Ale řekněte to volně! Víš, co mi vždycky říkáš: "Neboj se!"
Vicka: Myslel jsem, že těmto věcem vůbec nevěříš.
Janko: Dobře, Vicka. Neboj se; ale ty jsi to nehádal. Tady vám hned ukážu. Já sám jsem byl očitým svědkem náhlého uzdravení, ke kterému došlo při příležitosti setkání charismatiky Kanady, když jsem se veřejně modlil za uzdravení po svaté mši (skupinu vedl známý P. Tardif). Dobře víte, jak velmi všechno bylo v pohybu. Opustil jsem sakristii a po žebříku jsem skoro šlapal po ženě, která plakala a radovala se. Před několika okamžiky ji Pán zázračně vyléčil ze závažné nemoci, kterou léta léčila, v nemocnicích v Mostaru a Záhřebu. Také provedl lázeňské procedury. Vicku, nudíš se?
Vicka: Kvůli nebi, jdi do toho!
Janko: Žena už roky trpěla „roztroušenou sklerózou“, ale především trpěla nedostatkem rovnováhy, natolik, že se nemohla postavit na vlastní pěst. Ještě ten večer ji její manžel nesl téměř na váze. Protože kvůli velkému davu nemohli vstoupit do kostela, zůstali venku před sakristickými dveřmi. A zatímco kněz, který modlitbu vedl, oznámil: „Cítím, že Pán v současné době uzdravuje ženu trpící roztroušenou sklerózou“, výše uvedená dáma se v tu chvíli cítila jako elektrický šok v jejím těle. Zároveň se cítila schopná stát sama. Okamžitě mi to řekla. Po schodech jsem si uvědomil, že se někomu něco stalo. Jakmile mě uviděla, paní se rozběhla ke mně a opakovala pláč: „Fra Janko mio, jsem uzdraven!“ Krátce nato šla sama k autu, které bylo více než sto metrů daleko. Jak vidíte, Vicka, osobně jsem zažil tyto okamžiky také v Medžugorji! Jen jsem trochu šel a pravděpodobně jsem vás nudil.
Vicka: Prosím! Bylo to velmi zajímavé. Opravdu.
Janko: Chci to jen přidat: Znám tu ženu od mého dětství. Před mnoha lety jsem ji připravil na potvrzení a první přijímání. Později jsem ji viděl, dokonce i po uzdravení. O několik dní později jsem se s ní setkal, zatímco sám, bez pomoci někoho, šla nahoru do Podbrda, na místo prvních zjevení, abych poděkoval Bohu a Panně Marii za vše, co jí udělali. Před několika dny jsem ji také viděl ve farním kostele, který se pohyboval stejně rychle jako ostatní. Teď mi řekni, Vicku, jestli jsem tě opravdu obtěžoval.
Vicka: Už jsem ti říkal, že to bylo velmi zajímavé!
Janko: Chci vyjádřit své osobní přesvědčení o uzdraveních a zázrakech.
Vicka: Líbí se mi, takže nemusím vždy mluvit.
Janko: Dobře. I když toho vím dost, co se týče fyzického uzdravení, raději držím hubu. Je to také proto, že mnohokrát to, co nebylo jasněji vysvětleno, bylo nazváno zázrakem. Chci vám to také říci: pro mě je největší zázrak, když je hříšník přeměněn, když se za chvíli změní, natolik, že od té chvíle se stává ateistou, Božím přítelem a je připraven pro toto přátelství s Bohem nést vše zkoušky a veškerá pohrdání těmi, s nimiž vedl válku proti Bohu až do předchozího dne. A já jsem svědkem těchto uzdravení. Promiňte, pokud mluvím jako „profesor“. Podle mého názoru tělesná uzdravení sloužila k uzdravení duše.
Vicka: Teď ti můžu říct něco, o čem jsem si mnohokrát myslela.
Janko: Prosím, řekni mi to.
Vicka: Pro tebe to asi nebude moc záležet, ale pro mě to bude.
Janko: No tak, promluv. O čem to je?
Vicka: Je to o přeměně intelektuála. Podivný muž! Na našem setkání se mnou mluvil dvakrát nebo třikrát o sobě. Kombinoval všechny barvy. Něco mi to přineslo a my jsme si povídali. Dlouhá, dlouhá. Dalo by se říci, že v nic nevěří; na druhé straně se to zdá. Už jsem nevěděl, co s ním dělat, ale nechtěl mě opustit. Modlil jsem se za něj a doporučil jsem mu, aby šel za nějakým knězem. Řekl jsem mu: „Zkuste to. Kdo ví. "
Janko: Pravděpodobně vás neposlouchal.
Vicka: Ne. Ale když jsem večer přišel do kostela, zatímco se lidé přiznávali venku, viděl jsem ho: klekl přímo před tebou. Pomyslel jsem si: právě jste se stali, kam jste museli jít!
Janko: A co potom?
Vicka: Šel jsem dál a znovu jsem se za něj modlil.
Janko: Skončilo to takto?
Vicka: Vůbec ne! Po třech nebo čtyřech měsících se vrátil do mého domu a spontánně mi řekl, že se stal jiným mužem, opravdovým věřícím. To byl pro mě skutečný zázrak. Jak dobrý a mocný Bůh je!
Janko: Tady se podívej, jak Bůh dělá všechno a uzdravuje. Jsem velmi rád, že jste mi to řekl. Když se tyto události stanou, je to velká radost. Každý z nás kněží, kterého sem často přiznáváme, prožívá tyto zkušenosti nejen jednou, ale mnohokrát. To byl také případ Ježíšova času, který často kombinoval uzdravení těla s uzdravením duše. Mnohokrát, když někoho uzdravil, dodal: „Jdi a hřích už ne.“ Je to stejný Ježíš, který uzdravuje i dnes.
Vicka: Dobře. Věděl jsem, že s tím utečeš.
Janko: Ale z čeho?
Vicka: Z mé pochybnosti, že jsi nevěřil v uzdravení.
Janko: Bylo to velmi snadné, protože jste neměl důvod pochybovat. Pokud to také chcete vědět, během vyznání jsem slyšel tolik fyzických uzdravení! Doporučil jsem všem, aby dokumenty přinesli a odešli do farního úřadu, aby varovali před uzdravením jako znamení poděkování dobrému Bohu a Panně Marii. Tohle je fajn. Ale je tu ještě jedna věc, která mě zajímá.
Vicka: Co to je?
Janko: Kdyby Panna Maria předem řekla, že by někdo byl uzdraven.
Vicka: Pokud vím, nikdo to neřekl. Vždy doporučuje pevnou víru, modlitbu a půst. Co Bůh dá.
Janko: A bez těchto věcí? V - Nic!
Janko: Dobře, Vicka. Zdá se mi však divné, co se stalo s malým Daniele Setkou. V tomto případě někteří z vás na začátku řekli, že se zotaví, aniž by mluvil o těchto podmínkách. Říkám vám podle toho, co jsem slyšel od magnetofonu.
Vicka: Ale uprostřed toho chaosu, kdo mohl pokaždé myslet na všechno? Ten, kdo mluvil, dobře věděl, že Panna Maria řekla Danielovým rodičům, že musí mít živou víru, modlit se a rychle. Až na to, že neřekl všechno nahlas; to lze vysvětlit pouze tímto způsobem.
Janko: Dobře. Doufejme, že to bude. Ale jakmile jsi mi to řekl, teď se mi zdá, že Panna Maria řekla, že uzdraví mladého muže a že mu nedal žádné podmínky.
Vicka: Kdo jsem ti o tom tehdy řekl? Teď si nepamatuji.
Janko: Řekl jsi mi o mladém muži, který nemá levou nohu.
Vicka: A co jsem ti řekl?
Janko: Naše Panna ho uzdraví bez jakýchkoli podmínek po zaslíbeném znamení.
Vicka: Pokud jsem ti to řekl, řekl jsem ti pravdu. Panna Maria řekla, že v tu chvíli se mnoho uzdraví a s tímto mladým mužem se chovala určitým způsobem.
Janko: Co tím myslíš?
Vicka: Téměř každý den přicházel na zjevení Madony a Madona ukázala, že ho obzvlášť miluje.
Janko: Jak to víš?
Vicka: Tady je jak. Při jedné příležitosti, těsně před Vánoci v prvním roce, nám ukázala nemocnou nohu. Sundal umělou plastovou část z jeho nohy a místo toho nám ukázal zdravou nohu.
Janko: Proč tohle?
Vicka: Nevím. Je možné, že Panna Maria znamenala, že se uzdraví.
Janko: Ale cítil v tu chvíli něco?
Vicka: Poté nám řekl, že se mu zdálo, že se ho někdo dotýká na hlavě. Něco takového.
Janko: Dobře. Ale Panna Maria neřekla, že se uzdraví!
Vicka: Jděte pomalu; Ještě jsem neskončil. O dva nebo tři dny později k nám přišli mladí lidé. Hráli jsme a zpívali; mezi nimi byl i ten chlapec.
Janko: A co potom?
Vicka: Po chvíli se nám Madona objevila, dříve než obvykle. Vedle ní byl ten chlapec, vše zabalené ve světle. Nevěděl, ale okamžitě nám řekl, že během zjevení cítil něco jako elektrický proud, který mu procházel nohou.
Janko: Kterou nohou?
Vicka: Nemocný.
Janko: A co potom?
Vicka: Řekl jsem ti, co jsem věděl.
Janko: Ale ty jsi mi neřekl, jestli se noha uzdraví nebo ne!
Vicka: Panna Maria řekla ano, ale později.
Janko: Kdy?
Vicka: Poté, co nám dá znamení, se uzdraví úplně. To nám řekl v polovině roku 1982.
Janko: Komu to řekl: vám nebo jemu?
Vicka: Pro nás. A my jsme mu to nahlásili.
Janko: A věřil vám?
Vicka: Samozřejmě ne! Věřil tomu již dříve, když nám to ukázala Panna Maria.
Janko: Pamatuješ si, když to slibovala naše paní?
Vicka: Ne, ale můžeš se ho zeptat; určitě to ví.
Janko: Dobře, Vicka; ale už to nebudu hledat.
Vicka: Bylo by snadné to najít; každý večer navštěvuje mši a přijímá společenství.
Janko: Dobře. Ale stále tomu věří?
Vicka: Určitě tomu věří! Nyní je jedním z našich; to víš taky.
Janko: Ano, vím, je to v pořádku. Čas ukáže. Můžeš mi říct, jestli Panna Maria o někom řekla předem, kdyby byla uzdravena?
Vicka: Obvykle tyto věci neříká. Nepamatuji si přesně, ale vím, že jednou pro nemocného řekl, že brzy zemře.
Janko: Podle vašeho názoru a podle Panny Marie je pro uzdravení nezbytná pevná víra, půst, modlitba a další dobré skutky?
Vicka: A co dá Bůh? Jinak to nejde.
Janko: Od koho Panna Maria požaduje tyto věci: od nemocných nebo od ostatních?
Vicka: Nejprve od nemocné osoby; a poté členy rodiny.
Janko: Co když je nemocný tak vážný, že se ani nemůže modlit?
Vicka: Může a musí alespoň věřit; mezitím se členové rodiny musí modlit a co nejrychleji se snažit. Tak říká Panna Maria a tak to je, můj otče. Ale teď mě zajímá něco jiného.
Janko: Pojďme to slyšet.
Vicka: Můžeš mi říct, i když to není důležité, kolik uzdravení byla dosud známa v Medžugorji?
Janko: Určitě nevím. Až před několika měsíci jich bylo více než 220. Prozatím vám to jen říkám. Je možné, že při nějaké jiné příležitosti vám o tom řeknu více. Určitě stále existují některé, které nebyly hlášeny.
Vicka: Samozřejmě. Není důležité je hlásit. Bůh a Panna Maria vědí, co dělají.
Janko: Vicku, je teď moje víra v uzdravení jasnější?
Vicka: Ano, pojďme dál.